Rok utekl jako voda a už se vesele plácáme v tom novém. Uzávěrky v účetnictví, předsevzetí, jak teď bude všechno jinak, obavy z budoucna… Vy, co mě sledujete déle víte, že jsem si tu i minule udělal takové osobní bilancování a zhodnocení. Možná z toho udělám pravidelnou záležitost. Myslím, že není vůbec od věci ohlédnout se za sebou a vidět všechno s odstupem času. Z širší perspektivy. Úspěchy, selhání, snahy a její výsledky. Ono totiž i jen přemýšlení o tom všem může člověka nasměrovat dál anebo ho upevnit v jeho víře, že je vše, jak má. :)
Nuže, co všechno přinesl uplynulý rok? Spoustu věcí. Asi nejvýraznější změnou bylo, že jsem se naplno vrhl na kreslení a malování. Nejprve hlavně tužkami, ale záhy mi učarovaly techniky perokresby a hrátky s rozpíjející se tuší. Po letech jsem vykopal z pod nánosů prachu i svůj projekt Krysař a začal se učit hlouběji animaci a různé věci kolem videa. Jde to pomalu, ale časem se určitě podaří.
S tím souvisí i mé nové působení na virtuální scéně. Vloni jsem totiž pomalu začal oťukávat Instagram. Nejprve spíš s nedůvěrou, abych nedopadl jako s Twitterem, ale nakonec jsem si ho zamiloval. Super služba pro sdílení vizuálního obsahu. Fotek, obrazů, videí. Přesně to, co jsem potřeboval ke sdílení svých výtvarných pokusů. A soudě podle lajků a sem tam komentářů, není to tak marný. :D Každopádně naskočit do téhle sociální sítě byl jeden z nejlepších kroků, co jsem v rámci internetového fungování udělal.
Když mluvíme o virtuální scéně, vytvořil jsem také novou skupinu pro nás blogery a jejích čtenáře, Blogosféru. Nejprve trochu skomírala, ale nakonec si své členy našla a stále občas nachází. K současnému datu je jich asi 150. Je to málo nebo moc? Nevím. Ale je mi to jedno. Je to první takový projekt a rozhodně dobrá zkušenost, ze které mám radost. Ono těch internetových aktivit bylo v roce 2017 více, ale to bychom tu byli do zítra. :)
Nu, tak dál k jiným věcem. Musím zmínit Majáles na jaře, kde, ač bylo parádní bahno, jsme se pořádně odrelaxovali a já si zamiloval pár nových kapel. Následovalo super léto a v něm nejdřív můj první Metalfest, který mě dostal skvělou atmosférou a menším ražením, a posléze tradiční obří Masters of Rock. Oba fesťáky jsme si s přáteli užili, jak to jen šlo a stály fakt za to. Užil jsem si třeba Tarju z první řady. No, komu se to poštěstí? :) Bohužel zhruba v té době nás také po delší nemoci opustila babička. Věnoval jsem jí aspoň vzpomínkový článek, ale přesto je to pořád trochu bolavé. Ale aspoň už je jí líp. Já vím.
Šťastnější novinka je, že jsme si doma pořídili dva černobílé kočičáky jako náhradu za ztraceného zrzounka. Jsou to raplové, někdy z nich mám rýmu nebo slzení očí, ale jsou to tuliví prckové. I Finn se s nimi brzo spřátelil a teď si s nimi rád hraje nebo je aspoň oňuchává při chrnění.
Loňský rok byl dobrý i v tom, že jsem si zase vyzkoušel, jaké to je být ve vztahu. Randění, láska, blízkost a společné touhy. Krása. To mi chybělo neskutečně. Sice to nakonec nevyšlo, ale přesto mi ty tři měsíce dodaly víru, že jednou se to prostě povede! Se vším, co potřebuji ke spokojenosti. A to se cení :)
Taky bych nerad opomněl báječný výlet do Příbrami na Šalmaj, včetně vystoupení Ginevry. Poprvé jsem je viděl naživo a moc jsem si je užil. Takových akcí není nikdy dost. Kor když mi kamarád zajistil nocleh u sebe doma. Paráda!
Když už jsme u těch kamarádů, stejně jako předloni jsem i teď přehodnotil některé domněle fungující vztahy. To máte tak. Někdy jste si s někým blízcí, berete ho jako přítele, snažíte se tu pro něj být, pomáhat mu… No, a nakonec se nestačíte divit, jak vás vlastně vnímá. Křiváctví, sobeckost, nevděčnost, přetvářka. A kdyby to byl jeden. Ale o takové lidi fakt nestojím. Sice mě to může chvíli mrzet, ale přejde to. A pořád lepší, než dál žít v iluzi, že jsou to přátelé a že jim na mně záleží. Nezáleží! A je třeba si to konečně uvědomit. A proto ani mně nesmí tak záležet na nich. Kamarád trefně říká, že je někdy dobrý být trošku svině. No, něco na tom je.
Víte, já chci od přátel totéž, co se jim snažím dávat. Ne, nejsem dokonalý, a slovy kamarádky jsem někdy na poli sociálních vztahů jako slon v porcelánu, ale snažím se. Upřímnost, snaha pomoct, ochota vyslechnout, braní ohledů, pochopení, schopnost odpustit a jít dál… Tohle jsou pro mě ty nejdůležitější hodnoty, o kterých je pravé přátelství. To jsou věci, o které se ve vztazích snažím. A potřebuju je oboustranně. Jenže často narážím na to, že si jich někdo neváží nebo ty hodnoty sám nesdílí. Prostě já se snažím a on si se mnou zametá. No a na to je jediné řešení. Ať si jde! Odstřihnout citovou vazbu a prostě si ho už nepřipouštět tak blízko. Zní to asi namyšleně, ale já už mám vážně po krk lidí, co si hrají na přátele. Radši budu mít jednoho dva opravdové, na které se dá spolehnout a věřit jim bez neustálého pochybování, než několik takových, kterým jsem vlastně více méně ukradený. Takových, že když jim řeknu, že mě mrzí jejich chování vůči mně, tak se stejně nepoučí a vše je stále stejné.
Hodně jsem o všech těchto věcech přemítal, trápil se. A proto stejně jako se snažím racionalitou zatočit s depkami a jinými pocity, pokusím se o totéž s lidmi. 90 procent z nich totiž přáteli není a holt je tak musím brát. Je těžké to připustit, kor s mojí náturou se s každým hned přátelit, ale je to tak. Jsou to známí, spolužáci, kolegové, kamarádi, ale ne PŘÁTELÉ! Pak jsem totiž akorát zklamaný. A tak to dál prostě nejde. A právě rok 2017 byl takový milník. Uzrála ve mně spousta názorů a přístupů k podobným jevům. Sepsal jsem si dokonce takový kodex určitých vzorců chování a bodů, který rozhodně pomohl. No, třeba ho sem taky někdy hodím. Na druhou stranu jsem taky poznal pár nových lidí, což skýtá zas další perspektivy do budoucna. Ono to stejně vždycky tak nějak osciluje. Někdo přijde, jiný odejde a jenom ti nejlepší zůstávají přes všechny hříčky osudu. A asi je to tak v pořádku. :)
Zbývá ještě závěr roku, ale ten jsem popsal pár dnů zpátky, tak se nebudu znovu rozplývat ještě tady. Ale byl to naprosto nejlepší Silvestr s nejlepšími přáteli. Krásná krajina, sranda a pohoda.
A to je všechno! Byl to vlastně povedený rok. Sem tam drobná vada na kráse, střet s tvrdou realitou, ale ona i taková zkušenost je cenná. Otvírá nám oči i mysl. I když to hned nevidíme či nechápeme. Ale už je pryč. Zmizel s ostatními listy kalendáře a uvolnil místo novému. Lepšímu? Horšímu? Kdo ví. Na liště vidím datum 16. ledna, rok 2018 a čas dál běží. Tik tak, tik tak. Nezbývá než čekat, co nám přinese. Já dnes dodělal ve škole poslední zkoušky semestru a teď mě čeká ještě poslední, a pak snad úspěšné absolutorium. Co bude dál? Nová práce? Pokračování ve studiu na bakaláře? Nová láska? Nechme se překvapit. :)
Marťo, možná stačí zdravý pohled na život, neočekávat a nebrat přátelé jako někoho podle nějakého vzorce, že se musí za každou cenu nějak chovat a vracet Ti to, co děláš Ty. To, že Ty se nějak chováš, je přece Tvá volba a nemůžeš očekávat,, že pokud je to jinak, je to zrádce a krivak. Tvůj citový výlevy jsou vždy pouze o tom, že do druhých chceš nepřímo vlejt troška toho opovržení jen proto,, že dle Tvého To neoplaceji stejnou měrou. A přitom Ty se tak snažíš. Je to násilné, Tvé kamarádství se dá občas nazvat znasilnujici a vykořisťujici. A přitom si jen stačí uvědomit, že i ten zrádce a krivak je jen člověk, který má svůj život a to, že Ty o něm smyslis takto, je vlastně nefér. Přátelství nesmí být svazující, musí se v něm dýchat. Je to také vztah dvou lidí, kde nejsou sepsána pravidla. Můžu mít pár pár přátel, také mám a vím, že pro ně znamenám nejvíc. A nemusí mi to nijak dokazovat, ne denně. Jednoduše občas napíšou a já vím, že jim nejsem ukradena. Tolik k přátelství, pokud snad něco negativního bylo mezi řádky směřováno na mě, je potřeba malinko pokory. Nevidět ve všem jen to špatné a stále si jen ztěžovat, naopak vyzdvihnout ty příjemné a pozitivní věci. Které kolem jsou.
Jo, zdravý pohled, to je to, co bych se jednou rád naučil. Máš pravdu, že takhle to opravdu nefunguje. Že já udělám to a druhý to. Na oplátku. Ale já mluvím o obecných hodnotách. A ano, je moje vůle, nějak se chovat. Ale pokud se druhý takto nechová ke mně, já jsem z toho akorát otráven, zklamán, mám z toho depky. Myslím, že je zcela logické si k tomu najít nějakou cestu, jak se k tomu postavit. Tady nejde o to, že se mají přátelé chovat tak jak já chci. Ale mají se chovat tak, abych já neměl důvod o nich jako o přátelích pochybovat. A o tom je ten článek. Vem si příklad. Pokud budu autista, tak ti často nesnáší červenou barvu. Pokud budu mít kamaráda, co je mu to jedno a prostě jí nosí, kdykoliv někam půjdem, tak ano, je to samozřejmě můj problém, že mi vadí. Ale co si mám myslet o něm? Je to kamarád, když mu mé potřeby jsou ukradené? O tom mluvím. A zrovna ty jsi jeden z architektů tohohle novějšího přístupu a snahy, neboť jsi to právě ty, co mi neustále vyčítá, jak každému otevřu srdce, důvěřuju mu a hned se přátelím. A je to tak. A pak jsou z toho tyhle konflikty. Proto o tom přemýšlím a hledám lepší cestu.
K druhému bodu. Zase tam vidíš něco, co tam není. Tebe mám rád a rozhodně patříš k těm nejbližším. Nepopírám, že se tam promítá i o občasné zaskřípání mezi náma, ale myslím, že víš dobře, o kom primárně mluvím. Lidi, co si hráli na přátele a pak se otočili. A především lidi, co vzaly důvěrný svěřený informace a pak je použili k útoku. Jen aby ublížili. Bezohledný, sobecký. A ano, stojím si za tím, že to jsou lidský skety, křiváci.
Chyby omluv, píšu v pět ráno😃. Hezký den a gratuluji ke zkouškám. Pokud by Tebe snad zajímalo, co já a angličtina, bude to velmi přátelské gesto a zájem potěší. Odprostit se od všeho a vnímat realitu komplexně, je někdy osvobozující. Prozatím navrhuji čtvrtek jako oslavu zkoušek, pokud bys chtěl. L.
Myslím, že tohle není úplně věc vhodná pro veřejné komentáře. ;)
Musím říct že v globálu souhlasím s Líbou. Že má druhý i vlastní život a starosti, do toho ještě i partnera – všechno jsou body co dost minimalizují čas na zbylé a jsou dost proměnlivé. Někdy je toho času spousta, jindy není skoro žádný. Bohužel jsi hodnotil nebo hodnotíš míru své důvěry v přátelství dle toho jak často ti kdo psal apod. což opravdu není dobře. Já ji hodnotím například dle toho kdy kdo přišel když jsem potřebovala. Samozřejmě s ohledem na to co zrovna řešil i dotyčný/dotyčná. Pochybovat o někom, kdo ti věnoval čas když a jak mohl, řešil s tebou x věcí a i několikrát dokola na základě toho že on má zrovna nějaké to období- a ještě je nucený dokazovat ti že opravdu „nekašle jen na tebe ale i na všechny ostatní kamarády“, to byla cesta k tomu, že to kamarádství zabiješ sám, protože takovým pochybením druhé raníš, urazíš a rozčílíš. A to je jedna z nejhorších kombinací.
A abych tě jenom nekritizovala tak rozhodně od doby co sis dal dohromady onen kodex v tomhle funguješ o poznání líp. ;)
Plus já jsem díky tomuhle co bylo dělala pěkně hloupou chybu abych si tě udržela – slibovala jsem s tím že jsem vůbec neměla jistotu zda to dodržím. A jak to taky dopadlo. Což už dělat nehodlám a nebudu, taky to nepřispívá ničím pozitivním a pak je ta nedůvěra oprávněná.
Plus že já a čas nejsme úplně kamarádi – s tím bojují všichni kolem mě, včetně mě samotné. Každý máme něco, nikdo není dokonalý :)
Panebože. Ten článek není o Líbě! Pochopte to už konečně :D A už vůbec není o tom, jak často si s někým píšu. Ne. Dávno neposuzuju přátelství podle míry kontaktu, ale podle upřímnosti, jednání a podobně. Tohle je proti tomu, co hodnotím v článku, banalita. Jen si vzpomeňte, co jsem loni řešil za lidi. A ne, fakt to nebylo o tom, že na mě někdo nemá čas s čajovnou. :D
Jinak díky. Snažím se. :) A souhlasím. Slibovat něco, co nejde splnit, je blbost. S negativním dopadem pro obě strany.
Tak to s paní/slečnou Líbou jsi mě nepochopil ale to jsme si vysvětlili. Já jen obecně souhlasila že jsem měla sem tam podobný pocit a hlavně napsala že už ho nemám :P ;)
Paní/slečnu neznám, takže v tomhle ani nemůžu soudit. ;)
:)