Milované babičce

Dnešním článkem bych se chtěl rozloučit a trošku zavzpomínat na svou milou babičku, která včera umřela po hnusné nemoci. Naštěstí vše postupovalo docela rychle bez toho bezmocného čekání a trápení, ale stejně to bolí a člověku je líto, že ztratil blízkého člověka. Hrozně moc. Naštěstí mám spoustu krásných vzpomínek, díky kterým tu s námi zůstane na vždy.

Přemýšlím, co bych o ní tak napsal, aby to nepůsobilo příliš pateticky, ale to ono bude asi vždycky. Nevadí. Vybavuji si třeba jednu z prvních, kdy jsme ji s mámou navštívili ještě když pracovala kdesi u Florence jako dozor kompresorovny během budování metra. Měla tam takovou malou zahrádku, kde pěstovala jahody. Když jsme později měli chatu, jako správná zahradnice si tam na záhonku pěstovala dýně a pak z nich kuchtila polévky, koláče. Milovala pečení koláčů, štrůdlů nebo vaření marmelád. Skvělých! My jí vždycky dali koše třešní nebo rybízu a ona je přetvořila v pochutiny. Sama to ani moc nejedla, ale bavilo jí to pro nás dělat a vždy byla ráda, že nám chutná.

Babička byla vůbec zvláštní. Taky jako většina jí podobných ráda pletla vnoučatům svetry, s nadšením pekla úžasné koláče nebo štrůdly, zároveň ale také milovala tajemno, různé fantasy filmy a seriály. Neznám moc osmdesátiletých babiček, které by ujížděly na Hře o trůny. Ona ale ano. A vždy se těšila na další sérii. Mrzí mě, že už se nedozví, kdo usedne na Železný trůn Západozemí. Milovala knihy či filmy o kouzelnickém studentíkovi z Bradavic a přečetla a zhlédla je snad milionkrát. A pořád ji bavily, až do konce. Vždy byla nadšená, když jsme jí na disk nahráli nějaké ty nové filmy. Chápete? Ona měla několik externích disků a v pohodě fungovala s moderní televizí. Úžasný!

Když mluvíme o tajemnu, hltala různé teorie o mimozemšťanech, o tom, co je mezi nebem a zemí, záhady. Vzpomínám si, jak když jsem u ní a u dědy byl jako malej na hlídání, jak jsme pozorovali z okna hvězdné nebe a vyhlíželi ufo. Pak jsme rozebírali, jestli existují, řešili různá svědectví o návštěvách z kosmu… V tomhle jsme si rozuměli a rádi jsme o podobných věcech diskutovali. No, může mě těšit, že teď už třeba ví, jak to je. Zda je nějaký Bůh či život na druhém břehu řeky Styx, kdo postavil pyramidy…

Vlastně jí vděčím i třeba za to, že jsem léta fantom pražských knihoven. Právě ona mě do tohohle prostředí přivedla a během pobytů u nich jsme často chodívali do jedné nedaleké. Četla rychle, takže vždycky na podobný výlet spojený s procházkou nedalekým lesíkem došlo. Když nad tím tak přemýšlím, první legitimaci mi vlastně zařídila ona. Holt vášnivá čtenářka. 😊

Procházky lesem byly taky něco senzačního. Ať už jsem někde klackem demoloval porost nebo jsem jí pomáhal namotávat vlnu. Babička milovala pletení a za můj život jsem dostal mraky krásných kvalitních svetrů, čepic, šál. Dodnes v tuhých mrazech slouží. Pamatuji si jeden na přání, tmavě modrý s béžovým motivem šikmo stojícího Titanicu po srážce s ledovcem. Zeptala se, co bych tam chtěl, a prostě to upletla. Jindy zase třeba Alpy nebo pavouka. To je něco, co v CAčku prostě nedostanete. Tohle je prostě svetr od babičky, dnes skoro neviděná věc. Když si vzpomenu, jak vždycky vytáhla obří roli papíru, na který jsme si postupně s bratrem lehli a ona obkreslovala tělo, aby podle toho navrhla střih, cukají mi koutky.

Na klasické výlety na rozdíl od druhé babičky příliš nebyla, přece jen už jí to nechodilo jako zamlada, přesto si pamatuji třeba jednu letní výpravu do Zoo. Parníkem! A víte, co se mi vybaví jako první? Její hláška, že to na palubě smrdí! Ona se prostě s ničím moc nepárala. :)

Přemýšlím a vybavují se mi další a další útržky z našich společných zážitků. Nebylo jich málo. Třeba časté sbírání špendlíků nedaleko rybníka nebo hledání ztracených klíčů mezi popadanými jablky, které dědovi vypadly z kapsy. Drobnosti, přesto nyní aspoň trochu hřejí na srdci. Třeba když mě učila ušlehat vaječný sníh. To byla taky sranda. Vezmeš vejce, cukr, trochu soli a třeš a třeš a ono to za chvíli začne houstnout a máš hotovo. No a on se zrovna nepovedl. Pořád to bylo tekutý a sníh nikde. Mám pocit, že tam tenkrát omylem dala sůl místo cukru, ale už nevím přesně. Každopádně koukala na to jak puk a prý, že to se jí snad nikdy nestalo a zrovna když mi ukazuje jak na to, tak se to posere. :D

Vtipné byly vždycky Vánoce nebo oslavy narozenin a podobně. Přišli s dědou na návštěvu a nejlíp už ve dveřích nám cpali dárky. Ani se nesvlékli a bylo vymalováno. Trošku nás to přivádělo k šílenství, hlavně teda mámu, která měla vždy naklizeno a chtěla takovou tu pohodu u kafe, kde to pak vyřídíme. V klidu. No ale vlastně to bylo takové správně prdlé a milé.

Spousta podobný výjevů mi lítá hlavou a ač mi je smutno, že už tu není, vlastně mám na tváři i stopy úsměvu. Díky tomuhle všemu si ji budu pamatovat ne jako starou nemocí a bolestmi ničenou osobu, ale jako laskavou babičku, která měla vždycky pochopení a snažila se, aby se její nejbližší měli dobře. Vždy ochotnou pomoci, vyslechnout. A to je v dnešním většinou sobeckém světě asi největší dar. Před pár lety umřel děda se kterým byla nádherných 62 let a ona se za ním už vlastně i těšila. Život bez něj ji nebavil, i když to, nejspíš i kvůli nám, brala statečně. Sužovaly jí zdravotní problémy a zkrátka stáří se hlásilo o slovo.

Moje milovaná babička se včera ve spánku odebrala za ním, tak snad jsou zase spolu a nic ji už netrápí. Sice úplně nevěřím na cosi jako posmrtný život, přesto kdo ví, co nás čeká.

Sbohem babi, budeš mi moc chybět a děkuju, žes byla právě taková. ☹

Květa Purdešová (13. 7. 1933 – 21. 7. 2017)