O hvězdičce Sirael

Před nějakou dobou jsem napsal takovou krátkou pohádku pro děti… No ono tehdá to bylo hlavně pro jednu slečnu na dobrou noc, ale to je jedno:) Každopádně nakonec jsem si řekl, že ji použiju jako jednu kapitolu do své připravované knížky pro děti, kterou chystám už pár týdnů, měsíců… Ehm, no, jednou snad bude:D Každopádně jako malou ochutnávku sdílím. Ať se líbí:)

Za devatero horami a devatero řekami se na okraji rozlehlé louky rozprostíral malý rybníček. Nedaleko jeho břehu rostl velký fialový leknín, jehož květ se pomalu houpal na vodní hladině, a pod ním měl svůj domov jeden žabáček. Ten měl tuze rád noční oblohu a vždy, když slunce zmizelo za obzorem a na kraj padla tma, vylezl ze svého příbytku, lehl si do trávy nebo na leknín a kochal se tou blyštivou nádherou. Měl tyhle chvíle moc rád.

Jednou, když takhle pozoroval hvězdy, přemítal o světě a vyfukoval kroužky bílého kouře ze své dýmky, všiml si, že oblohu protnul ostrý světlounce modrý záblesk. Asi kometa, napadlo ho, nebo padající hvězda. Jak přemýšlel, co to bylo, světlo na kratičkou chvíli ozářilo celé blízké okolí a nakonec paprsek zmizel za nedalekým křovím na břehu rybníka. To se ještě nikdy nestalo a žabáček se rozhodl, že záhadu rozluští. Tomu prostě musím přijít na kloub, říkal si. Sebral odvahu, přece jen byla černočerná noc a nikde ani živáčka, a vyrazil pomalu a opatrně k tomu místu.

Noční ticho rušily jen cikády a občasné zaskřehotání žab dovádějících na hladině. Když se dostatečně přiblížil k místu, odkud stále vycházela slabá bledě modrá zář, nestačil se divit. V trávě byl vypálený kruh, kolem kterého tančily drobné modravé plamínky, a v jeho středu ležela nádherná mladá dívka. Pod jemným závojem snad z měsíčního svitu byla nahá a trochu se třásla zimou. Stříbrné vlasy jí spadaly na ramena a její modré oči se usmívaly na svět, který takto zblízka nikdy neviděly. Podívala se mlčky na žabáčka, který byl z toho všeho trochu zkoprnělý, a se zájmem si ho prohlížela. Pak se pousmála a jemným hlasem mu začala vyprávět svůj příběh.

Byla to Sirael, jedna z tisíců víl, které každou noc putují jako jasné hvězdy po obloze. Už dávno jí žabáček zaujal a každou noc si ho prohlížela z nebeské výšky. Říkala si, na co asi myslí a jestli jí třeba taky pozoruje. Jestli se na ní také usmívá jako ona na něho. Jednou, když ho zase viděla ležícího u rybníčku, rozhodla se. Rozloučila se svými sestřičkami a slétla za ním dolů z nebe jako padající hvězda. Věděla, že už se nikdy nebude moci vrátit zpět na oblohu, ale chtěla být s ním a cítila, že tak to má být.

Skončila své vyprávění a trochu bázlivě se na něho podívala. Žabáček ani nedutal a celou dobu bez hnutí poslouchal. Teď se jeho velké oči zaleskly dojetím, objal Sirael a dlouze ji políbil.

„Už dlouho jsem pozoroval jednu drobnou hvězdu, co zářila jasněji než všechny ostatní,“ řekl žabáček. „Každou noc pomalu plula nad mou hlavou a mně se občas zdálo, že na mě její bledé modré světlo bliká a jakoby pomrkává. Teď už vím, jak to bylo. To ty!“ podíval se na ní a usmál se.

„Ano,“ pošeptala mu do ouška a políbila ho na tvář. Žabáček se na ni chvíli díval, pak se nadechl a řekl jen: „Miluji tě.“ Nato vzal Sirael jemně za ruku a odvedl si jí sobě domů.

Od té doby tam spolu šťastně žijí, a když je jasno, společně se z rozložitého leknínu dívají na noční nebe, odkud se na ně usmívají její třpytivé sestřičky a dohlíží na jejich štěstí.

Konec