Po dlouhé době ze mě vylezla zas taková „veselá“ básnička. To víte, ve čtyři ráno je člověk v pohodě leda na pařbě s přáteli. Ne doma v pelechu, kde se pokouší usnout. Ale tak co. Inspirace se hodí vždycky a většina zajímavých děl přece vznikla pod vlivem nepřízně osudu a podobných stavů mysli. No ne? Tak ať se vám k přicházejícímu podzimu moje kapka deprese líbí. Báseň i ilustrace. :)
Láska je střep s nabroušenou hranou,
do srdce vjede, krvacíš.
A ač se vzpíráš, rozum prchá stranou,
všechno, co jsi, poztrácíš.
Pak skončí a ty odevzdaně
toužíš, aby nebyla.
Žiješ dál s tím střepem v černé ráně,
ráně, jež tě zabila.
Ne, láska spíš než Večernice,
co lítá kdesi oblohou,
má tvář hnusné staré domovnice
i s křečáky na nohou.
Ničí ty, co jen pro ni žijí,
zprvu sladká, záhy blín.
Do srdcí vždy se nové rány vryjí,
a do hlav spousta píčovin.
A pak…
No Marťo, co ten konec? No tedy… Jinak pěkné, depresivní styl k podzimu sice patří, ale já bych přesto šla tím opačným…. Pozitivním😉
Rad bych sel pozitivnim smerem. Bohuzel kazdodenni zivot ani socialno kolem mi to zrovna neusnadnuje. :D