Jedu si takhle sám noční dopravou, mám dobrou náladu díky úžasnému večeru v čajovně s novými přáteli a dumám, o čem bych tak napsal. A najednou – bum! Bylo to tam. Další nápad na báseň. A zase taková… No není to veselé čtivo, co tvořím. Fakt ne. Ale já se vážně snažím, věřte mi to. :D Tak ať se vám nejnovější dílko líbí.
Mimochodem tvorbou ilustrace jsem zabil skoro celé dnešní odpoledne. Nejdřív jsem chtěl jen něco najít na netu nebo vyfotit vrbu, ale znáte to. Vlastní je vlastní. :)
Nad rybníkem vrba roste,
prazvláštní má podobu.
Ten osud viděla snad posté
od kolébky ke hrobu.
Smutný svědek běhu času,
soudce těch, co v marnosti
v jejím stínu našli spásu
prosti z žití radosti.
Vítr šumí v jejích vlasech.
Ozvěny všech lásek, žalu
zrcadlí se v podrobnostech
na hladině v kalu.
Dál stojí téměř bez pohnutí
a tiše jména vypráví,
těch, jimž dala spočinutí,
když trápilo je bezpráví.
Pláč ozývá se z dáli zase.
Jde sem, praská v rákosí.
Dívka pláče, skrývá bolest v hlase,
smrt v hlubinách si vyprosí.
Byl jsem dva roky v práci
jediný chlap v celé instituci
žen kolem mne bylo mnoho
Když nastoupím do úřadu, juchám johoho
Když jsem je poznal, chtěl jsem pryč
protože mě každou čekal lynč.
já, který chtěl poznat jejich duši
jsem z nich nebyl zrovna ve své kůži
Trošku jsem zabásnil, to tvé je takové poetičtější :) Každopádně ve své práci jsem poslouchal stesky všech žen a snažil jsem se jim poradit nějak, avšak hned od začátku mi bylo dáno na srozuměnou, že chlap jim nemá radit, takže jsem byl vrba, který vstřebával informace a těšit se vždy domů
Dik za komentar, ale nejak nevim co k tomu rict. :-D
Jako vždy, krásné.
Dekuju Libusko. :)