Ve dvou

Tuhle báseň jsem napsal pro jednu úžasnou slečnu cestou z rande. Konečně se cítím zase šťastnej a prostě v pohodě. I díky tobě, A. :) Mimochodem doprovodná ilustrace vznikla během další nudné hodiny ve škole. :)

Čajovna,
klidný kout vprostřed města.
Oáza v poušti všednosti,
kde tíží nás starosti
a smutky šedých dnů.
Sedíme spolu,
těsně u sebe.
Příjemné teplo,
mráz už nezebe.
Ruka v druhé, úsměv v tvářích,
letmé pohlazení
a pak polibek.
A další a další.
Jeden za druhým kupí se
jako kostky domina.
Černá a bílá jedno jsou.
A čas pomalu ubíhá.
Ne!
Vlastně chvátá.
Jak střela letí vpřed.
Minuty měří, nepočká.
A přesto – To nejde nevidět.
Tak jako bledý jarní květ
rozvíjí se náš malý svět.
Skrytý očím v šedém dýmu.
Ještě chvíli, a je čas.
Hodiny bijí odchodnou.
Venku už tma a lampy zas
mlčky svítí na cestu.
Aspoň kousek jdeme spolu.
A pak každý sám
odcházíme vstříc těm tmám.
Do mrazivé noci.
Tak snad příště.
Brzy!
Už není, není pomoci.
Ač jen chvíle, přeci vím,
co teď cítím, o čem sním.
Že podlehl jsem srdce hrám,
je to tak, já rád tě mám.