Smajlíci, emotikony, prostě ty xichty v smskách a jiné komunikaci. Všichni je známe a vidíme neustále všude kolem sebe. Mnozí je miluji a používají skoro pořád, jiní se bez nich obejdou a při kontaktu se osypou alergickou vyrážkou:) Jak to vlastně začalo a jaký na ně mám názor? O tom si povíme v dnešním článku.
Nejprve trocha historie. Podle Wikipedie:
Smajlík vytvořil v roce 1963 výtvarník Harvey Ball jako součást kampaně pro pojišťovací společnost. Cílem mělo být podpora morálky zaměstnanců. První textové použití smajlíků ve tvaru :-) „pro vtipy“ a :-( „pro věci, které vůbec nejsou vtipné“ navrhl Scott Fahlman 19. září 1982 v e-mailu pro radu informatiků na Carnegie Mellon University. Nicméně datum jeho prvního užití není zcela známo, jindy se uvádí již kolem roku 1910, kdy používal Winston Churchill znaky X jako znaky polibků, v dopisech své ženě.
Od té doby se rozšířili do všech forem komunikace. Snad s výjimkou klasických novin, odborných článků a knih. Co mě vlastně vedlo k napsání o nich? V komentářích k mému blogu mi bylo párkrát vyčteno či alespoň naznačeno, že používám smajlíky a že se to moc nehodí. Že to nepůsobí vážně. To je asi pravda, ale opravdu to je takový problém? Já smajlíky používám rád a často. A sám jsem během chatování docela nervózní, když mi někdo píše bez nich. Ona totiž i obyčejná věta „Tak jo, sejdeme se.“ působí hned jinak, když je na konci mrkající smajlík, vysmátý a nebo třeba naopak smutný. Přitom je to tatáž věta, jen bez emotikony musíte lépe vyhodnocovat kontext, což se někdy může vymstít. Určitě to taky znáte, že jste něco pochopili jinak, než to bylo myšleno. Ano, určitě jde psát i bez smajlíků, ale myslím si, že komunikace se neustále vyvíjí a tyhle mrňavé ikonky už v ní jednoduše mají své místo a nikdo je odtamtud nedostane. Naopak se budou víc a víc šířit i mimoto chatovací oblast.
Zpátky ke mně. Já třeba pokud na blogu píšu něco vážnějšího, snažím se je nepoužívat a sám cítím, že se to příliš nehodí. Ale pak tu je spousta recenzí, vypravování zážitků z výletů nebo třeba jen recept, a tam jimi nešetřím. Dá se s trochou nadsázky říct, že je to moje image. A nejen zde. I ve zprávách s přáteli to je samý smajlík, samolepka s kdejakou blbostí nebo rovnou animace z Giphy. Jsem holt hračička a užívám si tyhle rozšířené možnosti oproti strohému psaní textů. Mám rád různorodost emocí a rád je i vyjadřuju. Ano, i chlapi mají city a považuju za blbost dělat, jako že ne. Ne, že bych bulel u Titanicu, ale jednoduše když mě něco naštve nebo naopak těší, určitě nezůstávám ledově klidný, mrtvolný. Ne, buď bouchnu jak kamna, nebo projevím radost a jiné emoce. A to můžu i při psaní právě díky smajlíkům:)
Co tím vším chci říct? Prostě můj blog má hlavně lidi bavit číst, ne primárně vzdělávat. Jeho psaní je především kreativní činnost a můj koníček a tedy dost subjektivně zabarvená záležitost. Tak to je. A totéž platí o dalších blozích či stránkách. Není to přece bakalářka či nějaká právní listina. Myslím si, že na smajlících není nic špatného, pokud se používají aspoň trochu s citem. Tím samozřejmě nemyslím v každé větě, že jo:)
Takže přátelé, pokud to sedí k vašemu stylu psaní a je vám to přirozené, nebojte se smajlíky používat. A případnou kritiku prostě příliš nehroťte. O nic nejde, je to váš blog a jsou dokonce tací, co to ocení:)
PS: Jo a ještě jedna poznámka. To skloňování není chyba, ale záměr. Beru smajlíky spíš jako živé xichtíky:P
Jaj to poznám. Tiež ich používam dosť často. Hlavne vtedy, ak cítim, že som to prehnala s vážnou témou alebo niečim smutným, tak hodím smajla alebo gif aby som trochu zjemnila náladu. Nemám nič proti tomu, ak sa používal, ale zas mám kamarátku, ktorá nikdy nenapíše žiadne slovo ale komentáre má samí smajlik, a už mi to fakt niekedy lezie na nervy, lebo potom fakt neviem, čo mi chcela akože povedať :-).
Inak, tiež som v rámci dňa úsmevu riešila význam a vznik smajla. Rada sa dozvedám nové veci a rada o nich aj informuje iných. Informácii nikdy nieto dosť :-)
Přesně, takhle to taky dělám. Na zjemnění něčeho, co bez smajla vyzní moc vážně:D A ano, přehánět se nemá nic:P
Tiež mám na to takýto názor. Hlavne mám pocit, že keď nejakú vetu myslím s nadhľadom, nevyznie tak. A potom celý ten kontext pôsobí úplne inak, než má. Takže pokiaľ nie je smajlík v článku 20x, tak tiež v tom nevidím problém. :)
No tak zase tolik jich nemívám, hehe. Jojo, kontext je důležitej a smajlík pomáhá:)
Já smajlíky používám. Každodenně tři – jen usmívající se, pak déčko, tedy smějící se a pak smutného. Málokdy šáhnu i po jiných, ale důvodem je, že písemná komunikace, tedy ta chatovací potřebuje náhradu intonace. Když s někým mluvíme, neukazujeme na obrázcích smajlíky, protože máme hlas a mimiku, co dělá vše za nás. Můžeme říct: ,,Tak si půjdem někam sednout,“ minimálně ve dvou provedeních a to otráveném, kdy se toho člověka chcete možná zbavit a ve druhém nadšeném módu, že si jdete někam sednout s kamarádem. A proto je potřeba v chatu používat smajlíky.
Článek se mi moc líbil. V seriozním psaní bych je nepoužívala, stejně když píši úvahy tak je nepoužívám, ale když píši zážitky, tak velmi ráda občas smajlíky použiji. A tak je dobře, že je používáš podle sebe :)
Jojo, reálná komunikace skýtá mnoho dalších vrstev. Teď jde o to, co je seriózní psaní. Článek o smajlíkách je taky seriozní a stejně ho chci odlehčit. Jinak díky za názor a ano, budu si to dělat především podle sebe:)
Tohle znám. Taky jsem vážně nervózní, pokud mi někdo napíše bez smajlíku. Hned si myslím, že není v pořádku nebo že je na mě naštvaný. Takhle mi občas SMSkuje táta a já mu musím hned volat. :D
Jen tedy mrkající smajlík nesnáším. Mám pocit, že ze mě dotyčný dělá blbce, když něco takového pošle. xD
Ichi, mrkající smajlík je přece jeden z nej;) Jinak přesně jak říkáš. Když mi kamarád napíše jen studený ok a jindy smajlíkuje, prostě je to divný:D
Je to ten nejhorší smajlík a já se píšu s malým i. :D
Ok, píšu si. Ichi s malým. ;)
Smajlíky mám ráda, a ráda jich využívám v SMSkách a Chatu, či třeba na fóru. Ale v článcích mi moc nesedí. Je pravda, že čtu pár blogerek, které kvality smajlíků využívají nadmíru dobře. Ale třeba tví smjlíci natisknutí na slova mě spíše ruší. Naštěstí jich nepoužíváš přehnaně mnoho, tedy si na ně jde zvyknout. ;)
Já osobně i přes to, že se mi líbí, je v článcích používat nemohu. I když mě to láká. Prostě se tak nějak k mému stylu psaní nehodí. O to více ale začínám zneužívat to mé „hihi“, což je možná už pomalu divnější než smajlíci. Ale co už. Nějak mi ten psaný projev emocí do článků sedí víc…
Hm, teď s nima dost experimentuju a hledám, jak mi jejich psaní sedí nejlíp. :)
Asi jsem konzervativní, ve článku (a nebo v kterémkoli serióznějším textu) bych smajlíky nikdy nepoužila. Říkám si, že bych snad měla umět ovlivnit vyznění textu i bez nich… :) A ani v delších textech jiných lidí je zrovna nemusím (příkladem je třeba jistý text od našeho češtináře, ve kterém jsem po vytištění všechny smajlíky pečlivě zabarvila černou fixou, abych se na ně nemusela dívat). Naopak v komentářích, zprávách nebo na FB je používám ráda. Přijde mi, že to k tomu tak nějak patří. :D
Díky za názor. :)
Zaujímavý a dobrý článok. :) Smajlíkov používam rada, no pri písaní článkov menej. Skôr čo sa týka komentárov, sms-iek či komunikácie na Facebooku. Neviem si však predstaviť, že by som niečo vtipné v správe či komentári nedoplnila smajlíkom. :D
Smajlík musí bejt, no ne? :D
To mně nevadí ani bulet u Titaniku :-). Ano, schválně jsem tak začal, abych svou odpověď na zadanou otázku podal na konkrétním příkladu :-). Smajlíky používám, ale většinou si vystačím s těmi dvěma základními.
To mně teda jen dva nestačí. :-D
Neznám člověka, který by víc používal smajlíky, než je můj táta, hlavně v smskách. Někdy je počet smajlíku větší než počet písmen slova ve zprávě (třeba na jedno „díky“ spotřebuje 8 smajlíků – 4 před slovem a 4 za ním). Sice mě to rozčiluje, ale na druhou stranu ho znám, vím jaký je a že to k němu prostě patří :)
Hehe to je hezký přístup. Njn každej máme svoje zvyky a manýry. :)