Na kusy

Komentář asi netřeba…

Dáváme důvěru těm,
kdo ji časem zradí.
Dáváme lásku,
již si nezaslouží.
Dáváme sami sebe
znovu a znovu těm,
které milujeme.
A pak sami schoulení v koutě,
srdce probodané střepy,
rány si lížeme, litujeme.

Život prý bolí
to je známý fakt,
tolik bolestí a smutků,
zklamání.
Láska mozek omámí
a rychle pak
vyvane jak vůně,
zvadne,
jak růže ve váze.
A my ze své tůně
černé a bezedné
nevíme jak zpět
a dál
topíme se ve zkáze.
Osud je krutý, krutý kat
A přitom člověk touží mít jen rád.
To špatné smazat,
na dobré vzpomínat.
Žít a milovat.
A nic víc.

Jenže kolikrát?
A srdce roztržené,
rozlámané na kusy,
neposkládá se zas lehce.
A slova, co hladila tak měkce
teď mrazí.
Tolik chce zase láskou bít
a vlastně ani ne.
Než bolest, radši klid.
S city nejde zahrávat si.
Co jednou plálo plamenem,
žilo a dýchalo
s každým rozbřeskem,
plné lásky, radosti a krásy,
teď je chladným kamenem.
Snad jednou zase,
kdo ví.
Ale teď je mrtvé
a milovat nemůže.
Už ne…