Diplomovaný žabák aneb Je to tam!

Už je to tak, přátelé. V úterý jsem úspěšně složil absolutorium a získal tak právní nárok užívat za jménem titul DiS, tedy diplomovaný specialista. V mém případě konkrétně v oboru personální řízení. Slyšeli jste ve čtvrtek kolem čtvrté odpoledne tu ránu? Ne? Se divím. Byla to totiž pěkná řacha, jak to ze mě všechno spadlo. :) Dnes vám tedy trochu nastíním, jak to celé proběhlo. A že to byla jízda! :)

Ačkoliv zlí jazykové tvrdí, že je to taková druhá maturita a vlastně studium vyšší školy brnkačka, rozhodně to tak není. Ani na vošce se nedávají zkoušky za pozdrav. Nás čekaly dohromady tři: odborná z personálního řízení, řízení lidských zdrojů a práva, dále pak angličtina (ovšem opět odborná a zaměřená na personalistiku, zákoník apod.) a konečně prezentace a obhajoba absolventské práce. Pěkně s promítáním a průvodním slovem, o čem že jsem to vlastně psal. Ke zkouškám to bylo dohromady asi sto otázek. No hrůza! Abych to celé zvládl, vzal jsem si v práci čtyři dny volno a plánoval se pořádně učit. Ale znáte to. Sobota a neděle ještě přece nehoří. Pohoda. V pondělí už by bylo dobré začít, ale když ono se do toho furt nechce, venku je pařák, že ani vodnice nechutná… No, nakonec jsem do celého učení vrazil pár hodin denně a doufal, že se aspoň něco v hlavě udrží. A mezitím namaloval dva obrazy, ušil si nový náramek a vyrobil ještě spoustu dalšího. No, nemůžu se přece jen učit. :D Kamarádka ze mě samozřejmě měla srandu s tím, že tak snadné jako běžné zkoušky přece absolutorium nebude, a předpovídala mi, jak narazím a ona si mě vychutná za všechny ty neučící se pohodáře, co tak nějak prolézají. No, kdyby tušila, jak nakonec dopadnu, asi mě rovnou zaškrtila. :D

V den D jsme museli být ve škole už v půl sedmé, abychom si užili zahájení a takové ty formality okolo. Upřímně, vstávání bylo vražedný. Moc jsem nespal, bylo mi blbě z představy, že je to tady, ale co naplat. Musel jsem. Jelikož znám určitá pravidla a psychologii v oblékání, neváhal jsem a k černému obleku a bílé košili zvolil svou oblíbenou červenou kravatu. Prý to pomáhá působit sebevědomě, dominantně, což u podobné důležité události rozhodně neškodí. A samozřejmě nechyběl můj léta oblíbený amulet, totiž mince z Karlštejna, kterou jsem si koupil někdy na základce na výletě a nosím jí vždy, když mi o něco fakt jde. Ne, že bych na tyhle věci moc věřil, ale co kdyby. :D

Ve škole panovala mírná nervozita, všichni se ještě šprtali, což pokračovalo i během dlouhého čekání mezi jednotlivými částmi a zkoušením. Já měl přijít na řadu až po obědě. Říkal jsem si, že to není špatné, zkoušející budou pěkně napapaní a ospalí a ono se to nějak uhraje. No, nevím, zda bylo tohle očekávání naplněno, ale rozhodně byli všichni moc milí a ač jsem ne vždy vše věděl stoprocentně, svou přirozenou výmluvností jsem jim udělal dírku do hlavy a ani mě moc netrápili. Víte, nemůžou vám přece dávat otázky, když je nepustíte ke slovy, že jo? To dá rozum. :D Tolik k odborné zkoušce.

Další na řadě byla angličtina. Kupodivu nejobávanější předmět v rámci absolutoria byl brnkačka. Ale především proto, že jsem měl z prdele kliku a vytáhl si otázku Motivation. Lidi, o tom se tak krásně povídá! Máte spoustu příkladů ze života, jak to funguje nebo nefunguje, jak by mělo, co by se dalo dělat lépe… No prostě paráda. Bez zaváhání bych o tom mohl vyprávět dalších dvacet minut. Žádné výpadky, žádné lovení slovíček. Ne. Snad to nezní moc nafrněně, ale prostě užil jsem si to. Profesoři byli nadšení a já opět odešel s dobrým pocitem, že to nejhorší mám za sebou.

Zbývala prezentace a obhajoba. Upřímně, přípravu na tohle jsem hodil zcela za hlavu a vsadil na myšlenku, že kdo si práci psal sám a věnoval jí tolik času, prostě ví, o čem je. To se zkrátka nedá naučit jako téma na zkoušku. Takže na potítku jsem si leda hrál s flashkou a čekal, až přijde moje chvíle. Ani jsem nebyl nervózní. Přece jen jsem z mnoha inventurních školení nebo hraní divadla už docela zvyklý na publikum, takže tréma se nekonala. Odvyprávěl jsem, co jsem chtěl, odebral se ke komisi a jal vysvětloval dopolňující otázky. Ty by zabraly opět dalších x desítek minut, ale bohužel čas brzy došel a já musel končit. A přitom i komisi to bavilo a třeba vedoucí práce se vyjádřila, že ji moje absolventka a vůbec to kolem spoustu dalo a pomohlo rozšířit obzory. No, komu by to neudělalo radost? Kor když už před časem prohlásila, že moje práce je v tomto ročníku nejlepší. No jo, jsem možná samožer, ale moc mě potěšila. :) Ostatně ona na mě byla vždy moc hodná, dokonce mě ani nebila, že si v jejích hodinách pořád něco čmárám. Jsem holt ten kreativec. :D Ale ne, že bych nedával pozor. To zase ne. Já jsem obecně v hodinách vždycky aktivní, neb mě nebaví to ticho, když kantor položí otázku a nic se neděje. Asi jsem vážně trochu šprt. :)

Každopádně bylo hotovo. To nejlepší ale přišlo nakonec. Že jsem prošel jsem tak nějak tušil, ale že s vyznamenáním a výsledkem 2,1,1, to jsem nečekal a docela mi spadla brada. Ale musím říct, že jsem měl fakt štěstí na otázky a i komise byla moc vstřícná. Nevím, zda je to běžné, ale vážím si toho. Asi ani nemusím říkat, jakou mám radost, že se povedlo. Tři roky studia jsou fuč a já na sebe můžu být právem pyšný, že jsem to dotáhl do konce. A dokonce takhle krásně. Fakt nechápu, jak to dělám. :D Doteď situaci ještě úplně nepobírám, ale to nevadí. Ono to přijde. Hlavní je, že to mám. Vlastně celá naše parta studentíků. Jsme prostě nejlepší!

Jak už jsem tu psal před časem, bude mi to všechno moc chybět. Spolužáci, profesoři a celkově naše společné úterky na cestě za lepší kvalifikací. Byly to krásný roky i zážitky, i když občas nebylo vše zrovna jednoduché. Ale stálo to za to a neměnil bych! Zmíněná vedoucí práce a ještě jedna profesorka, kterou jsem měl za celé studium nejradši, ode mě dostaly na památku obraz s věnováním, já vrátil kartičku a naposledy vykročil ze dveří školy. Za týden si ještě slavnostně na Novoměstské radnici převezmeme diplomy, a tahle etapa bude za námi. Ale brzy začne další. Rozhodl jsem se, stejně jako většina ostatních, dodělat si ještě jeden rok na jiné škole a mít plný vysokoškolský stupeň vzdělání a titul Bc. Když už, tak už. Inženýr mě neláká, ale tohle bych ještě rád pokořil. Mimochodem i kvůli dědovi, který si vždycky přál mít v rodině někoho s vysokou. No už se toho s babičkou nedožili, ale i tak. Motivace je a zatím jsem z příbuzenstva první, alespoň co vím.Tak snad se povede i tohle. Uvidíme. :)

A ještě malá poznámka na konec. Jelikož jsem během studia po škole často trávil s přáteli chvíle v mé milované čajovně Darumě, nemohl jsem ji vynechat ani tentokrát. A jelikož neměl nikdo zrovna čas, alespoň jsem rozjímal nad dosaženým úspěchem a nakreslil vám další vočko. Tradice je tradice, no ne? :D