Co bychom se báli na Prachovské skály aneb Žába s Ovcí na výletě

Léto pomalu končí, a tak není od věci si hezké počasí ještě trochu užít. Nejinak tomu bylo u nás. Už předminulý týden jsme s kamarádkou Sonjou chtěli vyrazit do Prachovských skal, ale bohužel počasí nám nepřálo a výlet jsme museli odložit. Ne tak teď. Ale vezměme to pěkně od začátku. :)

Ráno. Všechno začíná ránem. Pomalým probuzením do nového dne, snídaní… Jo, velký prdlajz. Parádně jsem zaspal a z postele vyletěl v půl jedenáctý jako střela. Jelo mi to za dvacet minut a já byl rád, že jsem nezapomněl foťák a podobně. I Sonjina doprava se ale nějak spikla proti výletu. Nakonec to tedy oběma vyšlo se zpožděním, já při čekání na ni zbodl první zmrzlinu a kolem poledne jsme zamířili k cíli.

Cesta pěkně odsýpala a za chvíli jsme si v Mladé Boleslavi udělali zastávku na oběd a menší doplnění zásob. Hmm, řeknu to rovnou. Ten hamburger byl úžasnej. Velkej, napěchovanej vším možným včetně volského oka, skvěle ochucenej… Jen teda ta bulka, ve které to celé bylo… No prostě rozpadala se jak papír. Snad nikdy jsem nebyl z jídla tak zapatlanej, jako tady. Co naplat. Šel jsem si tedy říct o příbor. Plastový. Párkrát jsem řízl do masa, a lup, nůž se ochnul jak lžička v Matrixu, a pak rupnul úplně. Zkrátím to. Oběd předznamenával další dobrodružství, které číhalo ve skalách a posměšně se nám chechtalo. :D

Dojeli jsme do cíle a auto zapíchli na parkovišti, kde paní odbavovala turisty. Poradila, kudy kam, rozebrala s námi mapu a tak. Shodli jsme se, že červená trasa je dobrá, žlutá ideální, ale hlavně ne po zeleném okruhu, který je prý dlouhý, náročný na všemožné skalní schody a podobně, ale přitom nic moc navíc nenabízí. Ještě chvíli jsme zkoumali cesty a pak vykročili vstříc skalám k místu, kde jsme tušili začátek trasy, prodej suvenýrů a také vstupné. Jaké bylo naše překvapení, když pán nic nechtěl. Jen cimrmanovsky pokynul hlavou, že prý až dál. Nu, tak nic. Šli jsme dál a dorazili k větvení cest. Červený okruh, žlutý okruh. Kam včil? Podívali jsme se na sebe. „Támhle je nějaká bouda, tam budou chtít to vstupný. Jdeme tou druhou,“ rozhodla Sonja, a bylo. :D Ona to tedy stejně byla ta žlutá cesta, po které jsme chtěli víc, ale to už je jen na okraj.

A tak jsme šli a šli, až jsme došli k místu, kde nebylo úplně jasné, kudy pokračovat. Ale slyšeli jsme výpravu a viděli skály o něco výše nad námi. Nebylo to sice daleko, ale dělil nás od nich docela strmý krpál porostlý různými keři. Ale my jsme zkušení horalové, nás to přece nerozhodí! A tak jsme začali šplhat a prodírat se porostem jak k Šípkové Růžence. Zapotili jsme se, ale zvládli jsme to. Lidi teda trochu divně koukali, když jsme podlezli zábradlí k nim, ale co. Horší bylo něco jiného. Ehm, hádejte, kde jsme se ocitli. No jistě, na zelenéééé. :D A to ještě v protisměru. Nu, asi jsme někde špatně odbočili. Stane se.

Paní nicméně nekecala, zelený okruh byl fakt drsný. Nahoru, dolu, sámé šutry… Ani lidí tu zas tolik nebylo. Taky kdo by sem lezl. Ale řekli jsme si, že tedy aspoň jako že sportujeme. Kamarádka posléze našla vhodné místo stranou na plánovaný blót. Ucmrndla trochu medoviny bohům, nejspíš abychom to celé přežili, chvíli jsme poseděli a pak pokračovali dál. Většinu terénu jsme šplhali jak kamzíci a užívali si různé průlezy a pohledy do otevřené krajiny. Vyhlídky popisovat netřeba, prostě jukněte na fotky. Ale bylo to nádherný. Krásně vidět byla třeba zřícenina Trosky.

Nedílnou součástí putování se stalo zkoumání, na kterém okruhu jsme, a hláškou dne „Je to dobrý, pořád zelená!“ No, nasmáli jsme se. Asi po hodině lopocení jsme narazili na žlutou. Víte, jakou radost měl Robinson, když po letech uviděl první proplouvající loď? No, tak nějak podobně to asi vypadalo. Konečně jsme mohli trochu zvolnit tempo. Prošmejdili jsme většinu vyhlídek po cestě a pak zamířili zpět k parkovišti.

Já se těšil, že paní povyprávíme, kam jsme to nechtěně stočili, ale bohužel byla fuč. To mě překvapilo. Čekal bych, že za parkovný ty auta aspoň hlídají. I záchod už byl zamčený, ač prý jsme ho mohli využít v rámci zaplaceného poplatku. No nic. Poslední ohlédnutí, a byli jsme zase na cest. V Boleslavi jsme stejně jako předtím dali pauzu. Mimo jiné i na zmrzlinu. No jo, když mně to prostě chutná. A byla skvělá! A v zápětí jsme frčeli domů do Prahy. V Holešovicích jsme ještě projeli myčkou, což pro mě byl též vcelku nový zážitek, neb doma auto myjeme normálně ručně a hadicí, a pak už jsme pokračovali do centra a domů.

Byl to parádní výlet, počasí krásně vyšlo a my si to maximálně užili. A skvělý zážitek vždy vyváží nějakou tu únavu a bolavé nohy. Mimochodem Sonja je perfektní řidič i kumpán na výletování. No, a to je asi vše. Teď se jdu naložit do sprchy, vy se mějte fajn a zase příště ahoj. Nejspíš brzy. Za týden (vzhledem k vydání článku tedy spíš už před týdnem) jedeme s přáteli na chatu kamsi na Šumavu a courání přírodou je v plánu. I výlet na hrad. Tak jsem zvědav. A pak že jsem spíš pecivál. Haha, to možná kdysi. Nevermore! :)