Ani nevím, zda se tomu dá říct povídka. Možná mikropovídka. Nebo jen črta. Netuším. Měl jsem blbou náladu, tak jsem se tradičně ponořil do svých černých myšlenek a začal splétat nitky depresí a inspirace dohromady. Nakonec vylezlo tohle. Tak ať se líbí:)
Smrákalo se. Na obzoru se mezi osamělými topoly znenadání objevila silueta, černá a tajemná. Postavě nebylo sice zatím vidět do tváře, ale přesto jsem v jejím vzezření cítil cosi odpudivého. Chladného a cizího…
Blížila se!
Pomalu a důstojně kráčela mým směrem. Bez zaváhání. Přímo a nevyhnutelně. Už už byla u mne a zpod kápě se zračila šedá ústa ve strnulém úšklebku.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se cizince. „Co zde pohledáváš?“
Chvíli mlčky a nehybně stál. Díval se a prohlížel si mne. Cítil jsem, jak mě stravuje neklid a žal. Všechen bol uplynulých let. Po chvíli, která se jevila jako věčnost, neznámý pravil:
„Už dlouho chodím světem a viděl jsem mnohé země a nespočet osudů. A všude vítali mne stejně jako teď ty. Nevíš, kdo jsem?“ řekl a trochu poodhrnul kápi.
Teprve teď jsem zahlédl mrtvolně bledou tvář. Po čele mi stékaly krůpěje potu a ruce se bezděčně třásly. Z jeho slov mrazilo v zátylku a srdce se svíralo úzkostí.
„Jsem Smrt. Konec všeho. Propast mezi životem a věčností. Noc, po které nepřijde den. Jen věčné ticho.“
„Smrt?“ opakoval jsem téměř bez hlesu a cítil, jak mé srdce buší jako splašené. Buch – buch, buch – buch. A pak… Ticho!
Cizinec se otočil a odcházel pryč, pomalu a důstojně. Nakonec zmizel za obzorem jako by se rozplynul. Jako kdyby tu nikdy nebyl. A přece.
Sladká náruč noci už objímala okolní krajinu. Jen nebem plul stříbrný měsíc a něžně osvětloval bledé tělo ležící u cesty. QUA HORA NESCIS, ozývalo se do ticha z rozeklaného úbočí skal spolu se smutným houkáním sýčka.
Vidíš a najprv si to tu nechcel dávať :)
1. Áno, je to poviedka ;)
2. Páči sa mi téma (rozumej je to dobré, nie som nejaká smrť-chválička)
3. Akurát jedna vec mi behá po rozume, a toto môže byť aj vplyv mojich hodín kreatívneho písania, ale jedným z mojich obľúbených citátov o písaní je: “Don’t tell me the moon is shining; show me the glint of light on broken glass.” Samozrejme, bavíme sa o story TELLING :D ale niekedy je skvelé mať buď 3.osobu, ktorá má právo opísať, čo som cítila, alebo v prvej opísať reakciu, nie pomenovať to (myslím časti o strachu a nepokoj, žiaľ apod.) :) To bolo bolo zaujímavé, síce viac slov by si mozno napokon použil. To isté platí aj o troch bodkách na záver. Nemusíš ich tam napísať k tomu, aby som ich tam vnímala, ak je veta správne nastavená.
Tiež som sa pozastavila nad „srdce mi bilo ako splašené“ – ono nebilo AKO splašené, ono BOLO splašené :D proste to som ja a takto mne rozoberali veci v škole, tak to občas robím aj iným. Snáď som neurazila. Nemusíš nič meniť, sú to len moje myšlienky.
Chcela som sa tiež opýtať, prečo riešiš smrť, no sama som už o nej takú dosť dekadentnú poviedku napísala. Ak sleduješ časopis Sféra a podarí sa ti dostať prvé číslo, tak ju tam možno aj nájdeš. :)
Předně díky za komentář. Ne, že nechtěl vůbec. Jen bych to nechal třeba na dnešek, ne hned po tamtom prudění:D Ale to je jedno. Jsem rád, že se moje dílko líbí. Na to, že mám dlouhodobě v plánu napsat něco úplně jiného, to je vtipná změna. Ale co. K tvým výtkám, určitě se neurážím. Máš právo na názor a kritika často pomáhá vidět věci z jiné perspektivy. Určitě si to všechno promyslím a zvážím, zda na tom něco není. Ale určitě to takhle hned všechno neodkývu, neb s pár věcma i nesouhlasím:) Kurzy tvůrčího psaní jsou asi fajn, ač jsem tedy žádný nenavštívil a jen o tom občas čtu, ale mám někdy pocit, že jakoby příliš zasahují do vlastního pohledu a vnímání. Podle mě by mělo být řečeno, tohle je špatně, tohle je dobře, ale pouze tam, kde jde o formální stránku. Jestli chce autor popisovat, že září měsíc, tak ať to prostě napíše. Proč všechno komplikovaně přetvářet na výpověď další osoby. K čemu by to třeba v mém případě bylo? Postav v díle má být tolik, aby každá měla smysl a svůj prostor. Myslím, že na takhle malém formátu by to prostě bylo zbytečný. Můj názor. Třeba se pletu:) Ty tečky jsem dlouho zvažoval. A ještě uvidím:) A srdce bilo jako splašené, jako o život, jako by to mělo být naposled. To se přece normálně říká. To bych tam rovnou mohl zcela lakonicky dát, že ho klepla pepka a hotovo:D Jak říkám, něco si z tvého názoru určitě vezmu, ale ne beze zbytku:)
A proč píšu o tomhle? Hele, protože jsem prostě magor:D Ne, nikdo mi neumřel, jen prostě mám trošku smutné a nejisté životní období, sem tam depku a pak ze mě lezou různý věci. Ujetý, veselý nebo takovýhle. Jednoduše mě to včera napadlo a bylo. Zábava na půl hodinky po fajn čajovně s kamarádkou:) Bohužel Sféru neznám a shánět to určitě nebudu. Ale když to někde najdeš, rád si přečtu:)
Běhal mi mráz po zádech. Mně se to teda líbilo bez výjimek. :3
To je super, ze z ni zamrazilo. Diky. :)