V zahradě marnosti

Po včerejším Íkarovi ještě jedna báseň v experimentálním stylu. Ano, depka stále trvá a tak ze mě lezou moc zajímavý věci. Ale co, prokletí básníci chlastali, fetovali, depkovali a jak jsou dneska slavní. Pravda, umřeli mladí no. Tak snad mě dnes cestou do kina nepřejede třeba auto nebo tak něco. :D Ať se básnička líbí a ne, že se mi tam pověsíte. Ubyli by mi čtenáři. :)

Kam oko dohlédne, zahrada.
Klidná a nehybná jak hladina oceánu.
Ve vzduchu je cítit šeřík, lilie a máta.
Je krásná, leč něco špatně je
a cosi nesedí tu.
Voní, ach voní silně, opojně,
přesto divným pachem.
Chybí v něm radost, veselí – sám život.
Ač nádherná je na pohled,
tak protkaná strachem.
A taky smutkem v hloubi srdce,
které leptá jako jed.

Já sedím, mlčky přemítaje,
pod baldachýnem z větví
propletených jak milenci v agónii,
než naposledy vydechnou
před branami osvícení.
Ten dub je prastarý a skvostný,
zraku skrývá mnohé taje,
Rok co rok mohutní a sílí. Zraje.
A ve svých plodech ukrývá
tajemství lákavé a zrádné,
jež do zkázy však vede.
Veliký dar poznání,
prohlédnout lež, zklamání.
Moudrost jakou má jen Bůh.
A Ďábel čeká na svou šanci,
která přijde v ignoranci
zákazů a nařízení,
jež je lidem vrozená.

Šedá tráva spíš než hladí,
bodá, řeže do nohou.
A přesto chtěl bych po ni šlapat,
bez obav a pochybností,
na druhý břeh za tebou.
A možná ne. Sám nevím.
Přemýšlím o životě a lásce,
duše rozervaná v cáry
Dojít klidu, nic víc nechci.
Žádný zázrak ani dary.
Ale osud, provokatér,
v ústrety mi strojí svody,
A místo lásky, dobré mysli
do cesty dá máry.
Místo štěstí, neštěstí.
Bojím se smrti, bojím se bolesti,
děsím se ztráty veškeré radosti.
A zatímco přemítám se mraky červenají
jak chomáče vaty v pozdním slunci,
přichází večer. Smráká se.
Chtěl bych pryč, pryč odsud.
A hned! Z falešného ráje
kde jen chmury tíží mysl.
a každá vzpomínka, co dřív šťastná byla
jen krutá je.
Ale nemohu, za nohy přikován
k té krajině šedé, pochmurné.
Nemohu odejít, ač se snažím.
Zemřu tu. Zemřu. Já to vím.
Do té chvíle poslední co mám,
jsou oči otevřené a v nich tér.
Tělo umučené, ze všech her.

Cítím konec a tma padá
na svět, v mysli zvláštní, zkroucený.
Na zdi v svitu svíce tančí stíny,
ruší můj klid ztracený.
Růže ve váze se k spánku sklání,
ač ráno kvetla, zvadá.
A tak jako ona znovu nezapustí
své kořeny do země
Ani já už nebudu jak dříve,
pryč je něco ze mě.
Už nepotěším srdce dívky,
co jednou najde moje snad.
V té spleti, mezi plevelem a jílem.
na smrt odsouzené
nenávistným ortelem, zlým dílem.
Ne, už ne. Jsem někdo jiný.
A s povahou zvrácenou
jen bodnu trnem
zahnutým a ostrým
a krev plná života a síly,
Dopadne v drobných krůpějích
na mou duši ztrápenou.

Mohlo by vás zajímat

1 komentář

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *