Nad vínem

A je tu další báseň z depresivního soudku. No jo, takových ještě bude. 😀 Je v ní asi hodně ze mě, ale inspirace přišla tak nějak samovolně z ničeho v jednu ráno. Já to říkám furt, že to je nejlepší čas na tvorbu. 🙂 Tak doufám, že se vám bude líbit.

Prázdný lokál, tři hodiny ráno
a láhev vína přede mnou.
Dvě sklenky k tomu, a na jedné z nich psáno
otiskem rtěnky nachovým a sytým,
že co je, je navždy dáno
a naší láskou ujednáno.
Zpečetěno ústy té,
již jsem kdysi miloval a ctil.
Věřil jsem jí, věřil. Já bláhový.
Jak naivní jsem tenkrát byl.

Letí to. Tolik roků už to je,
co její parfém voněl z pokoje.
Pak vyprchal.
Stejně jako její smích a láska.
Ano, všeho do času, říká se. Nic netrvá napořád.
Leč jeví se to jako věčnost,
co naposled jsem s ní tu pil
a do rána hovořil,
smál se, tančil, líbal její rty
a taky vlasy.

Tak strašně dávno.
Vzaly za své šťastné časy.
Zbyl jen záblesk v mysli utrápené,
matný odraz dávných snů a plánů.
Ne, víc už ne.

Pod očouzenou lampou pozoruji stíny
a vzpomínám na jednu z dříve krásných chvil,
kdy patřil nám svět a slunce hřálo
a všechno bylo nadosah.
Na stole váza, v ní kopretiny.
Žádné pochyby či nejistota,
lehkost bytí a ne strach.
Snad naivita mládí, víra, láska.
Možná, co já vlastně vím?
Lásko, ach lásko nestálá,
Co se s námi stalo?
Proč skončit muselo to náhle?
Když věřil jsem, že právě tahle
navždy je mým osudem.
Pro níž snažil jsem se jak se dalo.
Ale prosím, ať si jde!
Za ním, za tím druhým,
co snad milovat ji bude a ctít
tak jako já kdysi.
V šuplíku mám papír na dopisy
Není ale komu psát.
Je to pryč a duše má,
co dřív zpívala, radovat se směla,
a žárem lásky chtěla plát,
Je chladná teď jak kámen a černá zcela.
Jednou možná najde klid. Jednou.
A nebo ne. Kdo ví.
Zná snad někdo osud svůj?
Možná hvězdy, jichž se lidé ptají
a zatímco mihotají,
oni naslouchají.
A stejně jim nic nepoví.

Pomalu svítá, dopíjím své zkyslé víno.
Za útočiště díky tisíckrát,
teď jdu domů ale.
Ulice, míjím řadu stromů, opuštěné kino.
Cestu znám dobře, vždyť už tolikrát
šel jsem tudy jako dnes.
mlčky sám. Proč to nepřiznat?
I dnes mě provází jen plynové lampy
Jdu dál  klidně, nechvátám.
A mám hlavu jako střep.

Mohlo by vás zajímat

3 komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *