Deprese aneb Návod k životu nebyl součástí balení

deprese-thumb

Cítíte se někdy naprosto pod psa? Nic vás nebaví, všechno stojí za prd a nejradši byste neexistovali. K tomu neskutečně vlezlej pocit, že váš život nikam nevede, vy jste nic nedokázali, co v něm za něco stalo, to vám dalo sbohem a celé vaše „já“ je jen cosi hnědavého na botě toho, co shora tahá za špagátky? Tak vítejte do klubu! Přesně takhle mi dneska je a vsadím se, že nás je spousta. V tu chvíli se říká, že na nás sedla deprese. Nebudu si tu hrát na psychologa a řešit zda klinická či taková ta běžná, jestli je to přesná definice nebo jen laický pohled na věc. Je mi to totiž fuk. Pokud to někoho zajímá odborněji, doporučím raději četbu či alespoň tetu Wiki a strejdu Googla.

I když se to často nezdá, deprese je většinou iracionální, bezdůvodná. Obvykle se za ní ale skrývají nějaké konkrétní hlubší příčiny: Ztráta zaměstnání, smrt někoho blízkého nebo třeba rozchod s partnerkou. Může to být vlastně cokoliv. A následkem tohoto traumatu je neustávající kolotoč myšlenek typu líp už nikdy nebude, tak skvělou holku už nepotkám, vyhodili mě, co budu dělat… Všichni to známe a občas depkujeme všichni, víc či míň. A je to normální. Problém je, když to trvá dlouho a nedaří se s tím něco udělat.

Jak taková běžná depka vypadá třeba u mě? Objeví se, drží se jak přilepená a prostě kazí mi radost ze života. Nic mě nebaví, vzpomínám, přemítám… A po nějaké době zase zmizí. Na pár dnů, týdnu, to je různý. Pohoda. A pak jí zas něco probudí z letargie. Vzpomínka, nějaká diskuze či třeba i obrázek, ve kterém něco identifikujete, i když to tam ani není. A už to jede zas. Nechápejte mě špatně, nechodím k žádnému cvokaři, neřeším to takhle vážně, i když pár přátel mě tam dřív v tom nejhorším období posílalo s tím, že by to třeba pomohlo. Když já nevím, mám rád přírodnější řešení nemocí a jiných neduhů. Pokud vyloženě nejde do tuhého, snažím se necpat ani blbým paralenem. Natož brát nějaká antidepresiva. S oblibou říkám, že zdravý organismus si poradí sám. Mimoto já tomu sice říkám deprese, ale proti těm klasickým známým případům, které si třeba prostřelili z depresivního zoufalství hlavu nebo hledali pomoc u chlastu, tak proti nim je mi skoro blbé o něčem takovém psát.

Upřímně já ani nevím, proč to píšu nebo jestli to někdo bude číst. Je to vlastně jen proud myšlenek, vypsání se z vlastních démonů. Na druhou stranu proč ne? Proč si tu nezkusit udělat takovou „myslánku“ a nevycucnout to jak starej Brumbál ven? Třeba se v tom někdo najde či to někomu pomůže.

V astronomii existuje pojem „singularita“. Slyšeli jste o něm někdy? Je to takový bod v časoprostoru, který vznikne zhroucením něčeho, například vyhořelé hvězdy, do sebe sama překročením určité hraniční hmotnosti. A v tomhle bodě se promíchají veškeré fyzikální veličiny, a přírodní zákony neplatí… Pravdou je, že vlastně nikdo neumí odhadnout, co se v něm přesně odehrává. Každopádně teorie vzniku vesmíru tvrdí, že na počátku byl právě takovýto bod. A bude i na jeho konci. Alfa i omega všeho. Ale také jím pak začne nový vesmír. Dá se říct, že se jedná vlastně jen o přerod z jedné epochy do jiné. Ono je to všechno komplikovanější, ale to teď nevadí.

A teď se zamyslete, co když všechny naše prožité útrapy a zlé zkušenosti jsou právě takovou naší duševní singularitou? Běžně na ně nahlížíme negativně jako na něco, co nás tíží a ublížilo nám, a jsme smutní, vzpomínáme. Neumíme se pohnout dál z místa a máme deprese. Ale co když jsou tyhle body v našem životě naopak něčím pozitivním? Příležitostmi k novým startům, rozcestími k novým možnostem. Lepšímu směřování našich životů. Líbí se vám ta myšlenka? Mně moc. Třeba za ní někdy dostanu nobelovku. Problém je, že to „co když“ je hezká věc ke čtení, ale opravdu tomu uvěřit, to už je horší. Co naplat, lépe se prostě vždy věří negativním myšlenkám a snáz uvěříte, že je život v prdeli, než že bude jednou zase líp. Tak to je.

Asi čekáte nějaké konkrétní rady jak deprese zvládnout, co dělat. Ale já nejsem žádný odborník a každý to má jinak. Abych nepsal jen abstraktně, uvedu něco z vlastní kuchyně. Mně třeba tížil rozchod. Po osmi letech mi moje první a víceméně jediná láska dala vale a bylo vymalováno. Byl to šok a veškerá má vysněná představa blízké i vzdálené budoucnosti vzala zasvé. Srdce na kousky, v nich třísky a hrabal jsem se z toho rok. A vlastně doteď z toho nejsem úplně venku, i když se to tak nějak transformovalo do obecnější podoby. A je fuk, že víte, že bude jiná a lepší partnerka, vidíte všechny negativní stránky minulosti a tak nějak tušíte, že to tak možná opravdu mělo být. Randím a užívám si společnost nových slečen, a přesto všechno si mozek občas stále vsugerovává, že život skončil tamtím a všechno je od té doby v kýblu. A to nezmiňuju ty depky ohledně života jako takového, pocitu, že vlastně nejsem nikdo a nikomu na mně nezáleží. No jasně, že je to blbost! Ale vyprávějte to té blemcavé šedé hmotě sídlící v lebce.

A co mě pomohlo vždy nejvíc? Určitě přátelé, tedy aspoň ti nejbližší. Vyslechnou, zanadáváme si v čajovně, jak to všechno stojí za pendrek a ono se tam to zrníčko naděje zase objeví. Anebo taky ne. Dost pomáhá i jen chodit mezi lidi na různé akce. Třeba koncerty, srazy přátel nějakého koníčka a tak. Seznamovat se. Ale teď nemyslím primárně za účelem seznámení. Ne. To musí přijít jen tak mimochodem, zatímco se bavíte. Taky můžete zkusit seberealizaci v něčem, co vás baví. Kreslit, začít tancovat latinu nebo se konečně naučit vařit podle té kuchařky, co jste dostali k Vánocům od babičky.

Dost mi pomáhá i psaní sem. A samozřejmě když je zpětná vazba od vás čtenářů, je to úžasný a užívám si každý komentář a mám pocit, že mám světu co nabídnout. Ne že bych blog zavedl s rozchodem, to vůbec. Ale když jsem se patlal na místě a nevěděl jak dál, konečně jsem se mu začal naplno věnovat, přesunul ho na vlastní doménu, po dvou týdnech hrabání v kaskádových stylech a kódu vymazlil jeho design a funkce a začal chrlit příspěvky. No a chrlím je vlastně dodnes:) I teď, během psaní tohohle ne zrovna veselého textu mi je tak nějak líp. A o tom to je. Je fuk, čemu se věnujete, jen když vám to dává radost. Bez ohledu na všechny rejpaly, srážeče sebevědomí a ty, co vám tvrdí, že to nemá cenu. Má, pro vás!

Tím bych tohle dnešní psaní asi uzavřel. Je mi jasné, že věřit, že bude líp, jde hrozně těžko. Ale je to tak. Ty smutky a deprese prostě nejsou opodstatněné. Jsou to jen takové bulíky, co nám mozek věší na nos, protože neví, jak se s něčím vypořádat. Je zamotaný v síti vlastních myšlenek a neví jak dál. Snažte se těm myšlenkám nepodléhat a místo snahy nemyslet na to či ono raději myslete na něco jiného. A ono to nějak půjde.

Dělejte, co vás baví a naplňuje, neklaďte si nedosažitelné cíle a uvědomte si, že ani vy ani váš život nejste tak na prd, jak si namlouváte. Klíč je ve smíření se s tím, kdo jsme, uvědomění si své hodnoty a ve snaze ji zvyšovat. Ne mílovými skoky, ale pomalu, po krůčkách. Snaha se cení, nejen finální výsledek.

Uff, to je snad nejdelší článek, co jsem tu kdy napsal. Budu rád, když k tomu elaborátu napíšete své vlastní zkušenosti a příběhy, postřehy apod. Mějte se a držte se:)

Mohlo by vás zajímat

14 komentářů

  1. Uz asi tyden se citim stejne a je fajn si precist clanek nekoho, kdo je na tom podobne.
    Navic to je opravdu pekne napsane, ze jsem vydrzela dokonce. Coz se mi stava malokdy, ze by me bavil taknle dlouhy clanek. Budu ti prat to same, co mne. At uzbta depka konecne odleze

    1. Jeee děkuju za pochvalu, moc mě potěšila:) Já si právě říkal, že to je strašně dlouhý a nikdo nedočte:D Jsem rád,že článek zaujal a trošku pomohl. Přeju brzkou pohodu.

  2. Ahoj,
    v první řadě ti přeju hodně sil, aby ses z toho nějak dostal, depka je mrcha a do určité míry to fakt známe všichni, problém je, že sami většinou nepoznáme, kdy už je to na „cvokaře“, alespoň dokud není úplně pozdě. Pro mě byla depka běžná součást života, vždy opakovaně na začátku jara a uprostřed léta, x let. Párkrát jsem se zamýšlela nad návštěvou psychiatra, ale jsem jak ty, léky, které nemusím, neberu a psychiatr přece léčí hlavně léky.
    Zlomilo se to, když jsem měla depresi, která se táhla přes dva měsíce, a kde už mi šlo o život – alespoň o životní styl. Nepřirovnala bych to k smutku, byla to spíš naprostá ztráta zájmu, energie. Přestala jsem chodit do práce a časem jsem přestala úplně vše, přítel mě nosil do sprchy, krmil mě atd., abych zvládla aspoň ty základní úkony. A pak přišla konečně návštěva psychiatra. K mému překvapení jsem žádné léky nedostala, jen jsem začala chodit na terapie a řešit ony „hlubší příčiny“.
    Na chvíli to zabralo, ale zas to nestačilo. I když mi terapie v mnohém pomohly, léky cca po roce a půl stejně přišly. Nicméně jsem bez antidepresiv, „jen“ na lékách stabilizujících náladu. Není to stoprocentní, depky mám pořád, párkrát jsem si fakt hrábla na dno. Nicméně pořádně pomohly až obrovské změny v životě.
    Nová práce, která mě baví, oříznutí okruhu lidí, s kterými se bavím jen na ty opravdu přátele a tím vlastně i jakési otevření se jim, rodině i partnerovi. Návštěvy lékaře jsem nikdy nelitovala, jasně občas si říkám, že je to k ničemu a nejradši bych to zabalila, ale mám místo, kde se můžu vždycky vypovídat, vím, že když je nejhůř, tak se na pár týdnů zvedne dávkování léků a ono to pomůže, obrátím se na kamarády, když potřebuju pomoct a hlavně jsem se naučila, že hospitalizace je lepší, než to zabalit, takže když je nejhůř, vím co dělat a už se léčbě nebráním..
    No nic tak tohle je moje zkušenost :) Každopádně ti přeju hodně štěstí a dobrých věcí v životě, hlavně pak dobrých lidí a ať to přejde co nejdřív :)

    1. Tak to je hodně drsný vyprávění. Díky za fakt dlouhej komentář:D Přesně vůči tomuhle je moje občasný depkování vlastně prd. Tak snad už seš na tom dobře. Já mám nejhorší splíny snad dávno za sebou a zabíjet se neplánuju:) Teď už jsou to spíš takový nahodilý chvíle vzpomínání a přemítání o budoucnosti. Ale to taky časem zmizí. Aspoň doufám:)

  3. Martine, to je tedy článek, opravdový proud myšlenek se vším všudy 😊 Přečetla jsem si to asi 5x a vždy se plně soustředila na to, jaké pocity to ve mně ve výsledku vyvolá.. Jestli padnu do deprese sama nebo jestli mi Tě bude líto a nakonec to celé uzavřu jako Tvou občasnou pochmurnou chvilku. Ovšem vyvolalo to ve mně úplně jinou emoci. Cítím, jak moc Ti to vypovídaní z démonů pomáhá, jak Tě těší komentáře, jak si užíváš každičkou větu, mazliš se se slovíčky a dbáš na vzorový sloh i pravopis. Skláním se nad Tvou otevřeností, upřímností, laskavostí…Je málo takových lidí jako jsi Ty. Lidé rychle navazují přátelstvi a rychle zapomínají. Vše je příliš hektické a málo kvalitní. Žijeme ale, abychom přežívali? Ne, žijeme, abychom náš život trávili s lidmi, kterým na nás záleží, nám na nich. Lidmi, kteří stojí za to a kteří si naši pozornost zaslouží. I my samy se musíme mít rádi a dát okolí najevo, že nejdeme s davem. Vybíráme si, zvyšujeme tím svou cenu! A to je na tom to nejdůležitější. Vybrat si tu kvalitu. Proto mi vždy budeš stát za reakce, za setkání a vzájemném povzbuzení. Ty totiž jsi kvalita. A ač tu píšeš článek o depresi, ve mně článek naopak vyvolal právě tu emoci přátelství o které píši a paradoxně i úsměv na tváři. 😊

    1. Tak tohle je nádhernej komentář! A taky pořádná slohovka😀 Moc děkuju. Nevím jestli jsem jako osoba vážně až taková kvalita a vzácnost, a i v rámci psaní se mi občas nějaká ta chybka či překlep povede, ale těší mě, že to právě ty tak vidíš, Liběnko. A vnímám to stejně. Neznáme se zas tak dlouho, asi rok, ale přesto dávno patříš do hrstky mně nejbližších přátel. Těch, kteří mi opravdu rozumí. Zní to jako hrozný klišé, ale jsem opravdu moc rád, že tě mám😊 A je naprosto super, že článek zapůsobil zrovna takhle, i když to je to poslední, co bych od něho čekal😀

      1. Ona to byla i určitá terapie, klín klínem zatloukat nechci. Deprese je mrcha, nechci o ní psát, natož se v ní utápět. Proto u mne vždy čekej pozitivní reakce, přesměrování myšlenek jinam, navodění příjemné nálady , přestože ani já nemám vždy sluncem zalité dny… 😉

  4. já nevím. osobně už tě k psychologovi honím rok a je to k prdu. ty hned vidíš prášky a kdo ví co. Vždycky můžeš přece říct, že prášky nechceš a chceš to zkusit jinou cestou. Za dobu, co tě znám, mám pocit, že depky jsou prostě součástí tvého života. Nevykládej si to špatně, samozřejmě, že tě mám normálně ráda, ale jsou věci, se kterejma je potřeba něco dělat a jak vidíš, běžný plácání v tom nepomáhá. Tak zkus udělat krok aspoň jednou tímhle směrem. Nic horšího, než že absolvuješ jednu návštěvu a řekneš si, že už tam nikdy nechceš jít – se nestane…

    1. Chápu, že to tak vypadá, jenže ty mě právě znáš až teď, Soni. Ale neboj, vím, že to se mnou myslíš dobře:) A kdo ví, třeba tě někdy poslechnu a i přes ten můj odpor to zkusím. Ale prostě nemám pocit, že to je potřeba. Každopádně díky za komentář.

  5. Úplne chápem ako sa cítiš, pretože prechádzam tým istým, akurát omnoho dlhšie. Vo svojom blízkom okolí mám niekoľko prípadov ľudí, ktorí majú depresie a ktorí sa z nich liečia – ako inak práškami a omnoho horšími lekárskymi praktikami. Tabletky sú ešte to najmenšie zlo, ale aj tak je to riadny sajrajt a aj preto sa im rovnako ako ty snažím vyhýbať kým sa dá. Ono depresia je bohužiaľ diagnóza na celý život (teraz nemyslím ten obyčajný smútok, ale skutočnú ťažkú depresiu) a keď človek raz začne brať lieky, už ich musí brať celý život. Stačí si prečítať trocha o tejto chorobe, nie je to tak ťažké na pochopenie (to pre rýpavcov, ktorí si myslia, že optimizmom človek vyzdravie). Tiež som zástancom hľadania inej cesty a psychológa/psychiatra nechať až ako poslednú možnosť keď sú tie depresie naozaj naozaj veľmi zlé. Ale nemyslím si, že na niečo také stačia kamaráti a pár motivačných citátov. To je len krátkodobé riešenie. Skôr si myslím, že treba úplne zmeniť prostredie, spôsob života, nájsť nových priateľov (to si vlastne spomínal aj ty), dať životu nový zmysel alebo prinajmenšom aspoň nejaké to nové hobby. Proste zamestnať svoju myseľ niečím iným, na čo sa človek môže tešiť. Zrovna dnes som písala o svojich problémoch článok, pochopiteľne som kvôli súkromiu nechcela zachádzať do úplných detailov, ale poviem ti, že občas to je riadne peklo a trvá to aj niekoľko mesiacov. Fakt sranda ako sa človek dokáže zmeniť vplyvom nejakej udalosti, ktorá sama o sebe vôbec nemusí byť tak katastrofálna. No nič, o tomto by sa asi lepšie písalo súkromne, predsalen citlivá téma, tak možno niekedy inokedy sa k tomu dostaneme.. ;-)

    1. Díky za obsáhlý komentář. Ta pravá deprese je svinstvo. Ale já si prostě tak normálně depkuju a sem tam dumám nad vším možným. Občas. Jak říkáš, občas prostě nějaká událost překopehodnoty a změní. Jestli k lepšímu či horšímu, to nevím. Každopádně přeji dobrou noc. Na den či večer už je trochu pozdě:D

Přidat komentář

Vyžadované informace jsou označeny *