Mám zas nějakou chmurnou náladu a lezou ze mě temný myšlenky a sem tam verše. Tak třeba se vám budou líbit. Já si jdu radši nacpat vodnici. Třeba bodne.
Ticho a prázdno,
žádné skály, úbočí.
Ne!
Jen šedošedá pustina
rozpíná se v dál.
Pocuchaná obočí
svraštím v zamračení.
A tam,
vprostřed osamění,
kde není nic než moje snění
a člověka bys nepotkal,
naslouchám.
Tichounkému vzdychnutí,
co ztratilo se v ozvěnách.
Jen vakuum duše,
monotónní bezbřehé,
zbylo mi.
Polknu suše
a padnu dolů.
Na kolena.
Na dno.
A tam – nic než prázdno.
A není úniku.
Jen tma.