Po delší pauze jsem ze sebe zase dostal jednu báseň. A překvapivě depresivní. Máte radost? Ale vlastně možná je celkové vyznění i trošku pozitivní. Nu, posuďte sami. :)
Skládám střípky minulosti,
která víc už není,
přemítám jak jedna chvíle
štěstí ve strast změní.
V jeden moment, láska kvete
slunce na ni svítí.
Najednou je všechno jinak
a vadne jako kvítí.
Vše, co začlo, musí skončit,
tak to chodí, vždyť to vím.
Co však osud skrývá v mlhách?
Kéžby konec trápením.
Naděje však neumírá,
růží kvete plný sad.
Jen ji najít, a pak možná
budu zase milovat.
To, co zmírá v zapomnění,
není konec, ale dar.
Člověk ho však nedocení.
Jeho srdce zná jen zmar.
Konec všeho, pusto, prázdno,
kterým klesá níž a níž,
svět, ve kterém už není štěstí
a v němž se cítí na obtíž.
Přesto věřím, doufám v lásku,
slepý ve tmě tápu.
Bos s nohama krvavýma
ve tvých střepech šlapu.
A ty střepy v šedém prachu
zrcadlí, co dávno víš,
že čas už nikdy nevrati se
a prasklé srdce nespravíš.
Pěkné.
Díky.
Nevím jak můžu mít radost z něčeho depresivního :D … jinak verše jsou moc pěkné, škoda, že tak smutné… těším se, až tu budu číst veselé :)
já už z toho taky veršuju koukám :D
Jé, děkuju. No jo, teď mám smutný, ale veselá je v plánu. Teda vesele zvrácená. Ale přemluvili mě, tak jí sem dám. Ale zničím si image slušnýho chlapce :D I když po Krtkovi už je to asi jedno dávno :D
K tomuto asi jen dodat, že to druhé kvítí (no poprvé napsáno takhle ale tyto najdeš, vadne) tam nesedí.
Jinak báseň je taková, že bych toho člověka nejraději kopla. Nějak tyhle romantické vzdechy nemusím no. Protože ti lidi často opakují stále to samé a jen proto, že se jim aktuálně nedaří. Neuvědomují si, že tak to chodí – chvíli se nedaří, pak za se jo a pak zase ne. Prostě svět není jen černý, ale ani bílý, svět je šedý a smiřte se s tím…
No ty mi dáváš teda. :D Ale díky za komentář.