Recenze filmu: Dánská dívka

V poslední době se hodně mluví o necelý rok starém filmu s názvem Dánská dívka. A jelikož jsem na něj měl už taky pár měsíců políčeno, pustil jsem se do toho. Líbil se mi moc, a proto vám dnes vám přináším jeho recenzi. :)

Snímek vychází z reálných událostí první třetiny 20. století a vypráví o úskalích transsexualní problematiky. Hlavní hrdina, Einar Wegener je mladý a úspěšný dánský malíř krajinek. Má krásnou a na svou dobu velmi svéráznou ženu Gerdu, také malířku, a oba žijí svůj šťastný život. Když Gerdě jednou nepřijde modelka, ta z časové tísně využije k dokončení obrazu svého muže, kterého ustrojí do dívčího. Z nevinné výpomoci a později ještě žertíku, kdy spolu vyrazí do společnosti jako dvě ženy, se ovšem stává něco, co nikdo nečekal. Einar si začíná stále víc uvědomovat, co už dávno od dětství tušil – je žena v mužském těle.

Problematika transsexuality je pro běžnou veřejnost dosud poměrně neznámá, a přiznám se, že sám o tom příliš také nevím. Ano, nějakou představu má asi většina z nás, přesto asi nikterak konkrétní. No schválně, co si představíte pod vyjádřením „žena v mužském tele“? Případně opačně. Už jen proto velmi oceňuji, že takový film vznikl. Docela věrohodně totiž dokumentuje postupné odhalování rozporu mezi fyzickým mužským tělem a duší ženy, se kterým transsexuálové i jejich nejbližší okolí bojují asi celý život, a docela dává tak možnost na tyto věci nahlédnout. U Einara byl problém tím komplikovanější, že jeho osobnost byla asi opravdu složená ze dvou zcela samostatných odlišných osob – jeho a Lili. Musím říct, že po zhlédnutí filmu jsem především šťastný, že podobné problémy nemusím řešit. Ano, doba pokročila a dnes se sexualita i její odchylky berou o dost benevolentněji než ve dvacátých a třicátých letech, kdy se děj odehrává a kdy bylo považována za ohavnost i masturbace, ale i tak zde zůstává stejná frustrace, stejné nepochopení od společnosti a vlastně i meze případných operaci pohlaví, které jsou spíše kosmetického rázu, neboť samozřejmě nedávají možnost jejich primárního užití, tedy zplodit dítě. Přesto pro dotyčné osoby mají smysl především díky dosažení spokojenosti se sama sebou, a tedy vyššího sebevědomí a životní pohody.

Nemá smysl tu příliš rozpitvávat děj a téma transsexuálů, to si radši načtěte někde jinde. Spíš bych se chtěl na chvilku zastavit ještě u dalších aspektů filmu. Především u Eddieho Redmayna v hlavní roli. Já tohohle zrzka zase tolik nemusím a třeba v Bídnících mi jeho zpěv fistuli vyloženě lezl na nervy, ale tohle? Neuvěřitelný a špičkový výkon, za který právem dostal Oscara. Ne, že by film neměl další pozitiva, má a je jich dost, ale hlavní tahoun děje, veškerých emocí, a tak vůbec, je prostě on. Zdatně mu sekunduje jeho žena, kterou hraje pro mě dosud neznámá, a též oceněná, Alicia Vikander. Hezky zpracovaná je vůbec celá výprava, vizuální stránka i režie. I herci méně důležitých postav jsou zvolení dobře a nenarazil jsem vlastně na žádnou část filmu, která by mi vadila, a to se nestává často. Pěkně plyne od Einarova prvotního uvědomění až k hořkému konci a ač má stopáž bez mála dvě hodiny, nenudí ani v nejmenším. Naopak vtáhne do děje a zaujme. Místy mi maličko připomněl Amelii z Montmartru, ale vlastně ani nevím, čím. Snad náladou. Jenže ač taky občas vzbuzuje radost, většinu času se hlásí o slovo spíš melancholie, smutek, zoufalství, a především neustálá frustrace. Ať Einarova, z jeho těžké situace, nebo Gerdina, z pomalého rozpadu vztahu a ztráty milovaného muže. Přesto pokud máte rádi podobná díla, která vás donutí přemýšlet a ke všemu jsou založená na skutečných událostech, nebudete zklamaní. Dánská dívka patří k nejlepším filmovým počinům posledních let, a vřele jej doporučuji.

Celkové hodnocení: 90 %