Mé setkání s panem Toddem

Tato povídka vznikla na základě soutěže serveru blog.cz. Zadání bylo napsat krátkou povídku (maximálně 1800 znaků) na téma mé setkání s postavou z knihy. Chvíli jsem podumal a napadlo mě tohle. Bohužel soutěž měla uzávěrku už v poledne, což jaksi nezmínili, a já se tak nakonec bohužel nezúčastnil. Nu, snad se bude líbit aspoň tady:)

Jednoho říjnového večera, ponořen do svých myšlenek, procházel jsem uličkami Prahy na cestě domů. Už se stmívalo a bledé plamínky tančily v plynových lampách, když jsem na konci jedné z nich zabočil a prudce narazil do muže opřeného o kamennou zeď. Nejprve byl rozzlobený, a na mé omluvy nereagoval. Brzy se ale v jeho popelavé tváři objevil poněkud strnulý úsměv. Všiml jsem si jeho rozcuchaných vlasů a staře působícího oděvu. Oči měl černé jako propast do nicoty. Připadal mi povědomý a v tu chvíli mi to došlo. Přesně tak popsal James Malcolm Rymer pana Sweeney Todda v knize Šňůra perel, kterou jsem nedávno četl. Přede mnou stál šílený holič vraždící ve starém Londýně své zákazníky.

„To nic příteli, je tu příliš lidí a to se potom lehce stane nehoda,“ řekl muž a dal si záležet, aby jeho poslední slova zněla co nejvýhružněji.

Vzal mě za rameno a nabídl mi společnou procházku nyní již nočním městem. Po chvíli mlčení se znovu ozval.

„Víš, já lidi nikdy neměl rád. Jako ty. Když jsem pak našel své ztracené břitvy, něco mě osvítilo a já hned věděl, co dál.“

Raději jsem mlčel. Představa, kdo mě doprovází tmou, mi nebyla úplně příjemná. Ale jak mluvil a čas plynul, docela jsem mu porozuměl. Začaly mě napadat věci, na které bych se jindy bál jen pomyslet….

Z neklidného snu mě vytrhlo ráno. Celý rozechvělý jsem několik minut jen pozoroval strop pokoje. „Byl to jen sen.“ Říkal jsem si a uklidňoval se tou myšlenkou.  Pak mé oči sklouzly na stolek u postele, kde ležela krásná dřevem vykládaná kazeta a na ní lístek se vzkazem:

„Já jsem jen postava z knihy, ale ty, ty s nimi dokážeš velké věci. S.“

Opatrně jsem ji otevřel a se zvláštním pocitem jsem hleděl na nablýskané stříbrné čepele. Vzal jsem je a oblékl se. Opravdu tu je moc lidí! mumlal jsem si, zamykaje dveře od svého domu.