Ďáblův kámen

Dneska bych vám rád představil hororovou prvotinu inspirovanou příběhy mého milovaného H. P. Lovecrafta. Obrázkem už jsem se pochlubil minule, tak teď to tu máte komplet. Budu moc rád za jakoukoliv zpětnou vazbu. Ať se vám má první pořádná povídka líbí. :) Připomínám, že pro lepší čtení takto dlouhého textu si můžete jeho zobrazení přepnout tlačítkem vpravo nahoře na klasickou podobu černá na bílém. :)

---

Sandra Heggertová byla dívka jako mnoho jiných v jejím věku. Měla modré oči, ze kterých čišela radost ze života, a usměvavou tvář. Byla hodná a zdejší lidé ji měli rádi. Vyšívala, chodila do kostela nebo položit kvítí na hrob své matky, která zemřela před mnoha lety, ale nejraději měla procházky po nedalekém okolí a především k nedalekému návrší s tajemným kamenem. Temně šedý až skoro černý hrubě otesaný blok s tajemnými symboly a pitoreskními obrazy, které v noci vydávaly nepatrné světlo. Byl tu odnepaměti a nikdo už ze starousedlíků dávno netušil, jak či proč se zde ocitl. Samozřejmě kolovaly různé pověsti o zlých věcech v minulosti, o ďáblu v zeleném a jeho uctívačích, ale kdo by jim věřil. Koneckonců psal se rok 1926 a podobným pohádkám dávno odzvonilo. Sandra měla tyhle pověsti ráda, otec jí je jako male často vyprávěl před spaním, ale ani ona jim příliš nevěřila. Byly to zkrátka jen hezké příběhy.

Jednoho listopadového večera se nevrátila z procházky po okolních lesích domů a ani jinde nebyla k nalezení. Jelikož už byla tma, otec, který o ni měl strach, raději zburcoval vesnici a poprosil sousedy o pomoc v hledání. Dlouhé hodiny pátrali v celém okolí, až konečně ji našli. Seděla s nepřítomným pohledem u tajemného kamene a něco šeptem mumlala. Otec ji vzal kolem ramen a stále v podivném transu odvedl zpátky domu. Pro jistotu ji prohlédl i lékař, ale nic nenašel. Byla vlastně v pořádku. Ale něco se jí muselo stát. Něco, co ji změnilo. Od toho večera už nebyla stejná jako dřív. Úsměv ve tváři vystřídal chladný výraz a z očí se vytratila veškerá radost. Téměř nemluvila. A když už, spíš šeptala útržky věcí, které nedávaly smysl. „Oni jsou tady, zelení hadi se vlní v předpeklí. A on čeká, On tam čeká! Ach Bože, pomoz nám.“ Byla jak u vytržení a pak propukala v šílený pláč, který nebral konce. Jindy zase smích. Otec byl z její změny zoufalý, ale nikdo nevěděl, jak dívce pomoci. Vesnický lékař si nevěděl rady a dokonce ani ti z nedalekého města na nic nepřišli. Sandra byla v pořádku. A přesto…

Dny ubíhaly a dívka jakoby se ztrácela před očima. Téměř nejedla, s nikým nemluvila a raději se zavírala ve svém pokoji. Jediný zájem, který přetrval, ba se měnil v posedlost, byl tajemný kamen. Otec se jí snažil cesty rozmluvit či zakázat, ale nic nesvedl. Několikrát se stalo, že se v noci zvedla z postele a vydala se na návrší. Jindy ji otec nalezl zcela katatonickou s očima vytřeštěnýma na zářící symboly a mumlající. Podivné formule.

IÄ IÄ FTAGN!
IÄ IÄ FTAGN!
IÄ IÄ FTAGN!

Pořád dokola. Tato podivná slova spolu s útržky halucinací či snad zlých představ. Znovu a znovu. Bála se. Byla vyděšená strachy, a přesto ji sem něco vždy znovu přitáhlo. To místo skrývalo cosi zlého. Prastaré temné síly z dávných dob, proti nimž je člověk jen drobný hmyz v prachu vesmírného nekonečna.

Té noci zaslechl otec ze Sandřina pokoje hluk. Otevřel dveře a viděl, jak stojí u svého okna. Ani se nepohnula a jen mlčky dál zírala do tmy. Jako by poslouchala něco z venku. Po chvíli se otočila tváří k němu. V modravém světle, které dopadalo dovnitř, vypadala skutečně děsivě. Změnila se. Tmavé kruhy kolem bledých očí, propadlé líce, vystouplé žíly lemovaly její skráně. Otec ji málem nepoznával. A přesto v té mrtvolné tváři stále viděl svoji Sandru. Svojí holčičku, kterou odmala vychoval, když tu pro ní zbyl jen on sám, když…

Ze zamyšlení ho vytrhl šílený smích. Než se vzpamatoval, Sandra už mizela ve tmě lesa. Bez rozmýšlení vyrazil okamžitě za ní, ale sotva ji stačil. „Kde se v ní proboha vzala taková síla?“ podivoval se. Ale na přemýšlení nebyl čas. Musel ji dohonit. Měl neblahé tušení a bylo mu jasné, že ji volá ten prokletý kámen. Zlo vryté do světélkujících symbolů. Kousek za posledním domkem málem porazil konstábla Roddyho. Když mu vylíčil situaci a kam má namířeno, přislíbil mu pomoc a oba vyrazili do černočerné tmy, která jako něžná náruč objímala kraj.

Když se vydrápali na návrší, spatřili něco neuvěřitelného. Dívka stála před kamenem, ruce rozdrásané do krve a odříkávala ty nesmyslné mantry. Ač bylo poměrně větrno a stromy se ohýbaly za hrozivého lomozu, její slova se zřetelně rozléhala do okolí.

IÄ IÄ FTAGN!
IÄ IÄ FTAGN!
IÄ IÄ FTAGN!

„Sandro!“ křikl zoufalý otec na bělavou postavu. Ta si ho ale nevšímala a pokračovala ve svém konání. Všude okolo vířila zelená světélka, obloha burácela a zem byla podivně horká. Po chvíli se začalo dít ještě něco. Ozval se praskot a přímo u paty kamene se v zemi objevila prasklina. Nejprve drobná a téměř neznatelná, ale s každou vteřinou se zvětšovala. Otec s konstáblem vše nevěřícně sledovali ze svého stanoviště za rozložitým platanem. To ještě neměli ani tušení, co přijde. Z pukliny, která už na šíři dosahovala metru, začala vycházet ta stejná zář jako z kamene. A co víc – hlasy a divné zvuky. Dunění a hučení smíšené snad se zpěvem. Nepřipomínalo to však nic, co do té doby mohl kdokoliv slyšet. Ne. Bylo v tom něco nelidského, zvráceného. Tóny se mísily v odporné disharmonii a sílily. Ač už oba něco za svůj život zažili, dokonce spolu bojovali v nedávné válce, přesto konstábla i otce poléval ze vší té hrůzy studený pot a ani jeden nebyl schopen pohybu. Jen mlčky přihlíželi a odevzdaně čekali na svůj osud. Podvědomě cítili, že takhle začíná konec světa a zkáza je neodvratná.

Sandra mezitím dál odříkávala svá zvrácená hesla a bylo vidět, že se dostává do stále hlubšího pohnutí mysli. Stála u kamene a dlaněmi se opírala o jeho čelní plochu. Byla k smrti vyčerpaná, třásla se, ale stále pokračovala. Jaká síla ji mohla nutit k něčemu takovému? Proč dobrovolně odevzdávala svůj mladý život tomu všemu? Prasklina v zemi už dosahovala alespoň dvou metrů a do délky asi desíti. Oddělovala Sandru od vyděšených pozorovatelů a zelená zář i zpěvy a burácení sílily. Najednou se mezi stíny cosi mihlo. Šedozelená šmouha. A hned zase zmizela. A po chvíli opět. Z pukliny se cosi blížilo k povrchu. Konstábl se konečně trochu osmělil a pomalu a opatrně se blížil k prasklině. Už už byl u okraje, naklonil se, aby viděl dolů a…

Otec viděl, jak konstáblova tvář zesinala v hrůzném úšklebku a on zalapal po dechu. „Tam dole, tam… Něco tam je! Monstra… Zelená chapadla! Nesmí se to sem dostat!“ koktal na svého druha. „Slečno, přestaňte!“ zavolal na Sandru. Tak přestaňte, prosím. Tohle musí skončit. Hned! Nenuťte mě k tomu. „Nato vytáhl z kapsy policejní revolver a třesoucí se rukou rychle natáhl kohoutek.

„Co blázníš, Henry? To přece nemůžeš!“ okřikl ho otec. „Vždyť je to moje Sandra! Nesmíš, jí ublížit!“ Sebral všechny síly, přiskočil ke konstáblovi a chytil ho za ruku. Začali se přít a přetahovat a najednou vyšla z pistole rána. Otec se vzápětí zřítil do zeleného pekla dunícího z pukliny, které se rozburácelo do neskutečného chaosu, aby po chvilce zcela utichlo. V tom momentu se Sandra konečně probrala z transu, vidouc, co se stalo. Její bolestné zaskučení muselo byt slyšet až do vesnice. Z očí jí tekly slzy a sotva se držela na nohou. „Co jsem to provedla? Tatínku!“ volala plačíc k prasklině. Ale nikdo neodpověděl. Byla slabá, spíš jen bělostný přízrak než člověk. Ztěžka si sedla na zem u paty kamene a rychle oddychovala. Konstábl měl dost. Zabil člověka! On, který má lidi ochraňovat před zlem. Nebo to byla nehoda? Či jen zlý sen, který ráno vymaže z paměti? Dovrávoral k protějšímu balvanu a ve svém zoufalství omdlel.

Světélkování symbolů počínalo slábnout a z pukliny v zemi se začalo ozývat příšerné skučení a řvaní. Tak zlostně až tuhla krev v žilách. Hluk sílil. Ať bylo dole cokoliv, chtělo to ven. Naštěstí se stěny začaly posouvat zpátky k sobě a za hlasitého praskání se díra pomalu uzavřela. Po chvíli po ní nezůstala ani stopa. Jako by tu nikdy nebyla. Burácení ustalo a kolem se rozhostilo ticho. Bylo dokonáno.

---

Zatímco se vesnice pomalu probouzela do chladného rána, na nedalekém návrší leželo Sandřino mramorově bílé tělo bez života. Ústa modrá, oči doširoka otevřené a její bílé šaty byly celé od krve stejně jako kámen, jehož znaky stále trochu zářily. Magická zelenkavá záře osvětlovala nejbližší okolí a pomalu slábla. Udivení vesničané, kteří šli okolo a Sandru našli, zalarmovali celou obec a za chvíli bylo všude plno lidi. Jen její otec nebyl nikde k nalezení. Jako kdyby se propadl do země. Zato kousek od kamene nalezli konstábla Roddyho. Byl potlučený, šaty měl špinavé od hlíny a v ruce svíral svou pistoli. Nejprve se zdálo, že je také mrtev, ale po chvíli sebou trhl jako ze špatného snu a otevřel oči. „Co se stalo?“ ptali se ho hned všichni a překřikovali se jeden přes druhého. Není ani divu, vždyť on jediný byl nejspíš na místě a viděl, co se tu odehrálo. „Já, já…“ lapal po dechu a neustále se rozhlížel okolo. Byl očividně nervózní a neschopen slova. Zvedl se a okamžitě zamířil k Sandře, nad kterou se zrovna skláněl přivolaný lékař. „Zmrzla chudinka. Nejspíš jí přepadl záchvat těch jejích bludů, a v téhle zimě… To víte, takové křehké dítě rychle ztratí síly,“ odtušil Dr. Lear.

Konstábl ale věděl své. Poté, co se trochu vzpamatoval, sepsal hlášení o nešťastnou náhodou umrzlé nemocné dívčině svým nadřízeným – přece nemohl vylíčit pravdu – a odešel domu. Tam objal svou ženu a políbil. Byl už večer. Soumrak za oknem mu opět připomněl prožité hrůzy. Celý se při tom pomyšlení roztřásl. Poslal ženu do postele s tím, že ještě musí něco dopracovat, a sám si nalil dvojitou whisky. Pak se zhroutil do svého oblíbeného koženého křesla a chvíli nehnutě seděl a přemýšlel. „Hrůza se blíží,“ šeptal si pro sebe, „a démoni nikdy nemají dost.“ On to ví. Ví to!

Ve vzduchu cítil nezvyklé napětí jako před bouří. Stále měl před očima ta odporná a slizká vlnící se chapadla v temné propasti. Zelené stvůry z hlubin země, o kterých nemá svět ani ponětí. Snad střípek v dávných bájích a legendách, ale toto? Cožpak to, co viděl, někdy dostane z hlavy? Copak o tom může někomu říct? Nevěřili by mu. Byl by za blázna a zavřeli by ho do sanatoria pro duševně choré. A co chudák starý Heggert a jeho dcera? Mohl je nějak zachránit? Selhal? „K čertu se vším!“ vykřikl a bouchl pěstí do stolu, až se roztřáslo sklo v komodě. Nalil si ještě pití. „Bůh nám pomáhej!“ zašeptal.

Jeho ženě nebylo ani příliš divné, když za ní nepřišel do ložnice. Občas míval tyhle své chvíle, kdy potřeboval být sám. Nejčastěji, když nemohl rozlousknout nějaký případ náročný případ. O to větší šok ji čekal ráno. Když sešla dolů a roztáhla závěsy, spatřila, jak její milovaný Henry visí na lustru bez života. V ruce držel kus papíru, kde roztřeseným písmem stálo:

Já musel. Odejdi z tohoto místa dřív, než bude pozdě. Zapřísahám tě! Nemáš ani ponětí, co je uvnitř. Co tam čeká na svou šanci. Na nás všechny. Odpusť mi prosím. Ale hlavně odejdi!

Tvůj navěky milující Henry.