A je to tady! Asi nejdůležitější výročí našeho státu za poslední roky, tedy jeho vznik resp. sto let samostatnosti od pádu Rakousko-Uherska. Vzpomínáme na události z 28. října 1918, připomínáme si důležitá jména historie… A já samozřejmě nechci stát někde bokem. Naopak. A tak jsem přemýšlel, jak svůj článek k této velké události pojmout. Nevím jak pro vás, ale pro mě je 100 let téměř nepředstavitelná doba. Přitom z hlediska historie je to skoro nic. Uběhnou zhruba tři generace, a století je pryč. A člověku se nechce věřit, že tehdy nám vládl z Vídně císařpán.
Hrozně se mi líbí výraz české století. Ono za tu dobu mezi roky lety 1918 a 2018 se toho událo opravdu hodně. První krůčky nového samostatného státu, optimistická doba první republiky, rozvoj filmu a kultury, válka a protektorát, komunistický převrat a pozdější okupace sovětskou armádou, Sametová revoluce a následné rozštěpení na samostatné dva státy, euforie z nově nabyté svobody… Když se ale ponoříme hlouběji do dějin, zjistíme, že máme mnohasetletou historii, kdy jsme v Evropě znamenali mnoho. Vlastně i mnohem víc než dnes a několikrát jsme, podobně jako Rakousko za Habsburků, byli právě my hegemonem ve střední Evropě. Za Přemysla Otakara II., Karla IV. a podobně. Klidně bychom si podobně mohli připomínat nějaké pěkné výročí Zemí koruny české.
Víte, já mám někdy trošku pocit, že se dnes zapomíná, co bylo i před rokem 1918. Jako kdybychom tu vlastně ani nebyli, nic neznamenali a všechno bylo zadupáno do země Rakousko-Uherskem a teprve s tatíčkem Masarykem se vyloupl hrdý národ. A to přece není pravda. Kultura, rozkvět průmyslu, budování infrastruktury… Konečně i na to Národní divadlo několikrát přispěla císařská rodina a další šlechta. Ano, byla zde cenzura, perzekuování politických odpůrců a spousta problémů, které bylo třeba řešit a dělat jinak. Oprávněně jsme se domáhali i větší autonomie a práv. Ale zas musíme být nestranní a uvědomovat si, že Habsburkové byli také zodpovědní i za to dobré a pozitivní u nás. Počínaje školní docházkou a zrušením nevolnictví nebo třeba rozmachem železnice, mostů, průmyslu… Tím je nechci obhajovat, takový proces s omladinou bylo zvěrstvo srovnatelné s komunistickým terorem v 50. letech, ale nic není nikdy jen černobílé a u dějin to platí dvojnásob.
Z předchozího to možná vypadá, že jsem monarchista a vlastně lituji, že rokem 1918 toto všechno skončilo, ale tak to není. Vlastně upřímně ani nevím, pro co bych tenkrát byl, kdybych si měl vybrat jeden tábor. Zda bych chtěl samostatnou republiku a vykročení do něčeho nového, nebo setrvání v reformovaném, a to zdůrazňuji, soustátí. Nevím. Viděno optikou událostí, které následovaly, bych možná hlasoval pro druhou možnost a tedy reformy, ale zachování monarchie. Třeba by díky nenarušení křehké rovnováhy moci ve Evropě nedošlo na druhou světovou válku a následné období komunismu. Třeba. A nebo taky ne, a nakonec by vše skončilo stejně nebo i hůř. Těžko soudit.
Osobně si myslím, že po skonu Franze Josefa a nástupu Karla na trůn byla změna možná. Byl to nejspíš moudrý a osvícený člověk plný ideálů a svých vlastních představ na budoucnost. Navíc měl Čechy rád a chtěl jim vyjít vstříc, a i proto se nechal korunovat za českého krále. Ale už bylo pozdě a monarchie nebyla dál udržitelná. Mimoto se Rakousko stále víc dobrovolně podřizovalo císařskému Německu s jeho plány na budoucí uspořádání. A to by pro nás byla katastrofa, které tehdejší zástupci země prostě přihlížet nemohli. A pak samozřejmě nebyla jiná možnost, než napřímit snahy k vytvoření vlastního státu. Dnes vlastně vidím obdobnou situaci s Evropskou unií. Zaznívají zde názory na osamostatnění a odmítání různých centrálních nařízení, ale také pokusy o užší spolupráci a společné řešení celoevropských otázek… Přitom Evropská unie je dobrý projekt, ale potřebuje nutně reformy a přehodnotit své fungování a rozložení moci. A to do té míry, že pokud se neuskuteční, raději jsem pro nesetrvání v ní. Takže hádám, že asi nějak podobně bych uvažoval i tehdy, kdyby se mě zeptali, co chci.
Každopádně dnes už je jedno, zda se mohla historie ubírat tudy nebo jinudy. Je daná a je nutné ji tak přijmout. S hrdostí, ne se snahou neustále kritizovat, že vznik Československa byla třeba chyba a co mohlo jak být. Osobně si myslím, že nebyla, neboť nám hrozila celková germanizace, roztrhání území mezi okolní velmoci a podobně. To by asi nechtěl nikdo. Přesto si rok 1918 připomínám, ale ne jako vítězství nad útlakem, ale spíš jako změnu starých pořádků. K lepšímu nebo k horšímu, ale změnu. Jednu z největších v naší historii. Můžeme se dnes jen domnívat, co by bylo, kdyby… Podle mě je totiž mnohem důležitější, co skutečně je, a vážit si toho. Máme vlastní stát, který si naši předkové doslova vydupali a pro jehož vznik a pozdější zachování obětovali mnoho. A právě to je důležité si neustále připomínat. Nejen velká jména jako byl Masaryk, Beneš, Rašín, Kramář, Štefánik a spousta jiných zapsaná v dějepise, kterých si z různých důvodů více či méně vážím, ale především souvislosti, jejich životy a důvody proč se co stalo. Ač třeba věřím, že kdyby Rakousko-Uhersko bez vlivu Německa a v nějaké modernější a k nám vstřícnější podobě přežilo, nemuselo by to úplně špatně a ušetřilo by to Evropu mnohých problémů. Jenže to se nestalo a vše vedlo k rozpadu a vzniku samostatného Československa jako jednoho z nástupnických států.
Žijeme v republice, která sice není dokonalá, a ani lidé v ní nejsou, ale je naše a snad vždycky bude. Přes všechny snahy o stmelovaní v Evropě, ovládnutí, či pokračující opouštění myšlenky národa jako základní jednotky státu. A i když už jsme v tom sami jako Česká republika, máme proč být hrdí na své dějiny a byla by škoda slavit jen 25 let, když rozpad už byla spíš jen formalita, a ty hlavní se psaly právě tenkrát před sto lety. Od té doby jsme zažili spoustu úžasných úspěchů ale i tragédií a naše krásná země se několikrát ocitla na okraji propasti, kdy nás svoboda opustila. A přesto jsme stále zde, a já z toho mám jednoduše dobrý pocit.
Tak si na tu naši holku republikánskou přiťukněme a nechme se překvapit, co přinese budoucnost. Doufám a věřím, že hlavně to dobré. :-)
A teď k oslavám, které musím říct, že se opravdu povedly! I Českou televizi, ač ji jinak příliš v lásce nemám, musím tentokrát pochválit. Uvedla spousta tematických večerů, filmů, dokumentů a jiných pořadů, které dobře odrážely slavnostní a vzpomínkovou náladu ve společnosti. Ale to vlastně jede už od září, kdy se připomínal Mnichov a okupace. Ale neslavilo se jen u televize. To hlavní se dělo přímo ve městech, a hlavně v Praze. Zdejší dvoudenní program byl opravdu bohatý: koncerty, výstavy, několik videomappingů, který v posledních letech zažívá doslova boom, a spousta dalšího. Nezúčastnil jsem se sice všeho, ale aspoň na část jsem se z našeho zapadákova dojel podívat. A nelitoval jsem. Ať už šlo o naprosto úchvatné promítání na fasádu Národního muzea shrnující celou historii státu, nebo – nejen – vojenskou přehlídku na Evropské třídě. Ta prý patřila k těm největším. No nevím, srovnání s Ruskem, Spojenými státy nebo i třeba Severní Koreou nesnese ani omylem, ručičky vojákům kolikrát plandali poněkud volněji, ale co. Bylo to pěkné a zažil jsem něco nového. Škoda, že nebylo vidět nad hlavami několikrát prolétávající Grippeny. Ale aspoň jejich burácení jsme si užili.
Ono vůbec to počasí se moc nevyvedlo a klepat se přes hodinu v zimě a hustém dešti není zrovna to pravé ořechové. Ale s tím se holt na podzim musí počítat. A to nemluvím o mase lidí všude kolem a totálně zasekané dopravě. Metro sice jezdilo každých asi pět minut, ale stejně to nestačilo ani zdaleka a třeba eskalátory v některých stanicích byly jako obvykle ve víkendovém poloprovozu, takže mnohdy nebylo k hnutí. Proto jsem po akci radši prchl po svých, prořízl dav jen co to trochu šlo a zamířil k Letné. Nakonec jsem došel až na Vltavskou, kde konečně bylo o řád klidněji. Na ohňostroj a „hořící“ Národní divadlo jsem se nakonec vzhledem k počasí a malou šanci přes oblačnost něco vidět podíval až doma. Dle bratra bylo nakonec vidět krásně, ale to už je jedno. A vodnice v teplu domova je taky fajn. Jak jinak bych to zrovna já mohl slavit, že? :-) Tak zase za sto let. Ať žije republika!