Pod oknem

Čas od času chytím experimentální náladu a pokusím se o něco jiného, pro mě ne úplně běžného. A tak se stalo, že jsem zase zkusil cosi jako volný verš. Asi mi je bližší klasická skladba ABAB nebo ABCB, ale zas tohle taky někdy má něco do sebe. Každopádně ze mě zase vylezlo cosi pochmurného a smutného. Inu, každá nálada má svoje. Veselá a euforická, ale i ta depresivní a zádumčivá. Takže nachystejte kapesníčky, další depkověc je tu. A ne, není to žádná metafora věcí budoucích. :D

Okno je dokořán
Vlají záclony.
Dole na ulici
stojí dav lidí.
Debatují.
Jako pokaždé 
v rytmu ranního blues.
Ale dnes je něco jinak.
Vprostřed hloučku
na chladném dláždění
leží muž a nehýbe se.
Život z něj vyprchal
teprve před chvílí.
Co se stalo?
ptá se muž ženy.
Je jí tak padesát,
na nose brýle,
šedý kabát hřeje
a přece je jí zima.
Prosinec.
Kdoví, odpovídá.
Nějaký sebevrah.
Otevřel okno, podíval se dolů
a skočil!
Snad ne z dlouhé chvíle.
Ne.
Měl prý všeho dost
a dostihl ho žal
a lítost.
Taky zlost.
Zklamání ze světa,
co do záhuby míří,
ze samoty a vzpomínek,
co v jeho srdci vřely
a svíraly ho v křeči.
Tak skočil. Smrt prý léčí.
Udělal to.
Krok do neznáma,
odkud není návratu.
Žádné na půl cesty a pak zpět,
a on by mohl vyprávět.
Ne!
Poslední nadechnutí
a vpřed.
A pak pád
Tichý a bez znamení.
Pár vteřin a konec.
Jen ticho a zvony znějí,
smutně lkají, naříkají.
A pak ani to.
Dokonáno jest a svíce zhasla
Konec!
Srdce zlomené už bylo
a tělo je teď taky.
Sněží a lidé odcházejí.
Bez hlesnutí.
A muž dál leží
pod bílým závojem.
Nikam už nespěchá
Jeho cesta skončila.
Dnes, tady na chodníku.
je konec a vždy už bude.
O pět pater výš někdo zavřel okno.
Nepříjemně fouká
a mráz zalézá pod nehty.
Brzy budou Vánoce.