Deprese aneb Návod k životu nebyl součástí balení

Cítíte se někdy naprosto pod psa? Nic vás nebaví, všechno stojí za prd a nejradši byste neexistovali. K tomu neskutečně vlezlej pocit, že váš život nikam nevede, vy jste nic nedokázali, co v něm za něco stalo, to vám dalo sbohem a celé vaše „já“ je jen cosi hnědavého na botě toho, co shora tahá za špagátky? Tak vítejte do klubu! Přesně takhle mi dneska je a vsadím se, že nás je spousta. V tu chvíli se říká, že na nás sedla deprese. Nebudu si tu hrát na psychologa a řešit zda klinická či taková ta běžná, jestli je to přesná definice nebo jen laický pohled na věc. Je mi to totiž fuk. Pokud to někoho zajímá odborněji, doporučím raději četbu či alespoň tetu Wiki a strejdu Googla.

I když se to často nezdá, deprese je většinou iracionální, bezdůvodná. Obvykle se za ní ale skrývají nějaké konkrétní hlubší příčiny: Ztráta zaměstnání, smrt někoho blízkého nebo třeba rozchod s partnerkou. Může to být vlastně cokoliv. A následkem tohoto traumatu je neustávající kolotoč myšlenek typu líp už nikdy nebude, tak skvělou holku už nepotkám, vyhodili mě, co budu dělat… Všichni to známe a občas depkujeme všichni, víc či míň. A je to normální. Problém je, když to trvá dlouho a nedaří se s tím něco udělat.

Jak taková běžná depka vypadá třeba u mě? Objeví se, drží se jak přilepená a prostě kazí mi radost ze života. Nic mě nebaví, vzpomínám, přemítám… A po nějaké době zase zmizí. Na pár dnů, týdnu, to je různý. Pohoda. A pak jí zas něco probudí z letargie. Vzpomínka, nějaká diskuze či třeba i obrázek, ve kterém něco identifikujete, i když to tam ani není. A už to jede zas. Nechápejte mě špatně, nechodím k žádnému cvokaři, neřeším to takhle vážně, i když pár přátel mě tam dřív v tom nejhorším období posílalo s tím, že by to třeba pomohlo. Když já nevím, mám rád přírodnější řešení nemocí a jiných neduhů. Pokud vyloženě nejde do tuhého, snažím se necpat ani blbým paralenem. Natož brát nějaká antidepresiva. S oblibou říkám, že zdravý organismus si poradí sám. Mimoto já tomu sice říkám deprese, ale proti těm klasickým známým případům, které si třeba prostřelili z depresivního zoufalství hlavu nebo hledali pomoc u chlastu, tak proti nim je mi skoro blbé o něčem takovém psát.

Upřímně já ani nevím, proč to píšu nebo jestli to někdo bude číst. Je to vlastně jen proud myšlenek, vypsání se z vlastních démonů. Na druhou stranu proč ne? Proč si tu nezkusit udělat takovou „myslánku“ a nevycucnout to jak starej Brumbál ven? Třeba se v tom někdo najde či to někomu pomůže.

V astronomii existuje pojem „singularita“. Slyšeli jste o něm někdy? Je to takový bod v časoprostoru, který vznikne zhroucením něčeho, například vyhořelé hvězdy, do sebe sama překročením určité hraniční hmotnosti. A v tomhle bodě se promíchají veškeré fyzikální veličiny, a přírodní zákony neplatí… Pravdou je, že vlastně nikdo neumí odhadnout, co se v něm přesně odehrává. Každopádně teorie vzniku vesmíru tvrdí, že na počátku byl právě takovýto bod. A bude i na jeho konci. Alfa i omega všeho. Ale také jím pak začne nový vesmír. Dá se říct, že se jedná vlastně jen o přerod z jedné epochy do jiné. Ono je to všechno komplikovanější, ale to teď nevadí.

A teď se zamyslete, co když všechny naše prožité útrapy a zlé zkušenosti jsou právě takovou naší duševní singularitou? Běžně na ně nahlížíme negativně jako na něco, co nás tíží a ublížilo nám, a jsme smutní, vzpomínáme. Neumíme se pohnout dál z místa a máme deprese. Ale co když jsou tyhle body v našem životě naopak něčím pozitivním? Příležitostmi k novým startům, rozcestími k novým možnostem. Lepšímu směřování našich životů. Líbí se vám ta myšlenka? Mně moc. Třeba za ní někdy dostanu nobelovku. Problém je, že to „co když“ je hezká věc ke čtení, ale opravdu tomu uvěřit, to už je horší. Co naplat, lépe se prostě vždy věří negativním myšlenkám a snáz uvěříte, že je život v prdeli, než že bude jednou zase líp. Tak to je.

Asi čekáte nějaké konkrétní rady jak deprese zvládnout, co dělat. Ale já nejsem žádný odborník a každý to má jinak. Abych nepsal jen abstraktně, uvedu něco z vlastní kuchyně. Mně třeba tížil rozchod. Po osmi letech mi moje první a víceméně jediná láska dala vale a bylo vymalováno. Byl to šok a veškerá má vysněná představa blízké i vzdálené budoucnosti vzala zasvé. Srdce na kousky, v nich třísky a hrabal jsem se z toho rok. A vlastně doteď z toho nejsem úplně venku, i když se to tak nějak transformovalo do obecnější podoby. A je fuk, že víte, že bude jiná a lepší partnerka, vidíte všechny negativní stránky minulosti a tak nějak tušíte, že to tak možná opravdu mělo být. Randím a užívám si společnost nových slečen, a přesto všechno si mozek občas stále vsugerovává, že život skončil tamtím a všechno je od té doby v kýblu. A to nezmiňuju ty depky ohledně života jako takového, pocitu, že vlastně nejsem nikdo a nikomu na mně nezáleží. No jasně, že je to blbost! Ale vyprávějte to té blemcavé šedé hmotě sídlící v lebce.

A co mi pomohlo vždy nejvíc? Určitě přátelé, tedy aspoň ti nejbližší. Vyslechnou, zanadáváme si v čajovně, jak to všechno stojí za pendrek a ono se tam to zrníčko naděje zase objeví. Anebo taky ne. Dost pomáhá i jen chodit mezi lidi na různé akce. Třeba koncerty, srazy přátel nějakého koníčka a tak. Seznamovat se. Ale teď nemyslím primárně za účelem seznámení. Ne. To musí přijít jen tak mimochodem, zatímco se bavíte. Taky můžete zkusit seberealizaci v něčem, co vás baví. Kreslit, začít tancovat latinu nebo se konečně naučit vařit podle té kuchařky, co jste dostali k Vánocům od babičky.

Dost mi pomáhá i psaní sem. A samozřejmě když je zpětná vazba od vás čtenářů, je to úžasný a užívám si každý komentář a mám pocit, že mám světu co nabídnout. Ne že bych blog zavedl s rozchodem, to vůbec. Ale když jsem se patlal na místě a nevěděl jak dál, konečně jsem se mu začal naplno věnovat, přesunul ho na vlastní doménu, po dvou týdnech hrabání v kaskádových stylech a kódu vymazlil jeho design a funkce a začal chrlit příspěvky. No a chrlím je vlastně dodnes:) I teď, během psaní tohohle ne zrovna veselého textu mi je tak nějak líp. A o tom to je. Je fuk, čemu se věnujete, jen když vám to dává radost. Bez ohledu na všechny rejpaly, srážeče sebevědomí a ty, co vám tvrdí, že to nemá cenu. Má, pro vás!

Tím bych tohle dnešní psaní asi uzavřel. Je mi jasné, že věřit, že bude líp, jde hrozně těžko. Ale je to tak. Ty smutky a deprese prostě nejsou opodstatněné. Jsou to jen takové bulíky, co nám mozek věší na nos, protože neví, jak se s něčím vypořádat. Je zamotaný v síti vlastních myšlenek a neví jak dál. Snažte se těm myšlenkám nepodléhat a místo snahy nemyslet na to či ono raději myslete na něco jiného. A ono to nějak půjde.

Dělejte, co vás baví a naplňuje, neklaďte si nedosažitelné cíle a uvědomte si, že ani vy ani váš život nejste tak na prd, jak si namlouváte. Klíč je ve smíření se s tím, kdo jsme, uvědomění si své hodnoty a ve snaze ji zvyšovat. Ne mílovými skoky, ale pomalu, po krůčkách. Snaha se cení, nejen finální výsledek.

Uff, to je snad nejdelší článek, co jsem tu kdy napsal. Budu rád, když k tomu elaborátu napíšete své vlastní zkušenosti a příběhy, postřehy apod. Mějte se a držte se:)