Mnichovská dohoda a rok 1938

Proběhlo zase jedno důležité smutné výročí. Víte jaké? Před týdnem uběhlo přesně 80 let od podepsání tzv. Mnichovské dohody. Tak nějak jsem žil v představě, že většina lidí snad alespoň tuší, co to bylo za ujednání a má nějakou představu o roce 1938. No, mýlil jsem se. Viz následující video. Je to žalostný pohled, když si vezmete, že i tito lidé mají volební právo a možnost ovlivňovat život každého z nás. A protože kdo nezná historii, je nucen si ji zopakovat, rozhodl jsem se vám tuhle etapu našich dějin trochu přiblížit. Tak se do toho pusťme. Dějepisné okénko začíná.

Rok 1938, tedy hlavně jeho druhá polovina, znamenal především všudypřítomnou hrozbu války. Stupňující se agresivita a sebevědomí Německa pod vedením vůdce Adolfa Hitlera spolu s masivním zbrojením na straně jedné a snaha mu vyhovět, a tak udržet mír vedly nakonec k tzv. appeasementu, tedy politice ústupků. Tu prosazoval především britský premiér Neville Chamberlain. Vyvrcholením této naivní představy se stala dohoda mezi Anglií, Francií, Německém a Itálií uzavřená v Mnichově. Jejím výsledkem bylo, že se Československou vzdá svých pohraničních oblastí, tzv. Sudet, ve prospěch Německa, a válka tak bude zažehnána a všichni budou spokojení. No, všichni ne, ale koho by zajímala nějaká malá zemička uprostřed Evropy, která zde byla jedinou baštou demokracie?

Dohoda byla fatálním vystřízlivěním všech československých nadějí. Několik dní před tímto rozhodnutím byla vyhlášena mobilizace a lidé byli připraveni hrdinně bojovat za svou vlast. Vyhlídky sice nebyly růžové, ale měli alespoň naději. Možnost se bránit. Bohužel to bylo ještě v době, kdy se předpokládalo, že nám spojenci, vázaní mnohými mezinárodními úmluvami (ač ne přímo proti Německu, případně byla jedna pomoc podmíněna jinou a smlouvy byly vůbec hodně neurčitě pojaté), pomohou. Nestalo se tak. Jakmile bylo jisté, že Ani Francie ani Sovětský svaz nepomohou, přidali se i ostatní. Nakonec zůstalo Československo osamocené a ti, na které jsme spoléhali, nás v tom nechali samotné. Jediné Rumunsko by závazkům dostálo, avšak kratičká společná hranice a velká vzdálenost tuto pomoc znemožňovaly. Mnichovská dohoda byla poslední tečka za předchozím vývojem událostí a znamenala národní tragédii srovnatelnou s Bílou horou. Pro iluzi zažehnání války byla naše země obětována. Jak se brzy ukázalo, nadarmo.

K dokreslení celého incidentu ještě připomenu, že československá delegace ani nebyla k jednání připuštěna. Naši zástupci museli potupně čekat v předsálí, a nakonec byli postaveni před hotovou věc. Rčení „o nás bez nás“ dodnes rezonuje společností a uvádí se, že právě tato událost zlomila páteř mnoha dosud hrdým a vlastenecky založeným lidem. Bylo dokonáno a prezident Beneš neměl mnoho možností, jak postupovat. Někdo říká, že jsme měli bojovat i přes nepřízeň osudu. Jiný ho vyzdvihuje, že svůj národ zachránil před zničením. Nevím, kde je pravda, zda jsme měli odmítnout a bojovat, a možná být vymazáni z mapy, a nebo ne. A kdo ví, zda by to tak opravdu dopadlo, neboť Německo tou dobou snad ještě zcela připraveno na válku nebylo, a naopak naše armáda byla dobře vyzbrojená i odhodlána se bránit.

Tak či tak, přikláním se k názoru, že v Benešově těžké pozici by neobstál nikdo jiný a předvídat další dění by bylo jako věštit z křišťálové koule. Už jen proto, že pokud by se ultimátu nepodvolil, byli bychom spolu s Německem označeni za strůjce války. Mimoto o naše území se už tou dobou hlásili i Poláci a Maďaři. Nebojovali bychom tak pouze proti Hitlerovi, ale doslova proti všem. Sám si myslím, že mělo smysl spíš bojovat než se vzdát. Možná bychom tak nedávným spojencům ukázali, že se nebojíme a chceme svou vlast bránit stůj co stůj, a dotlačili je tak k pomoci. Možná bychom to nezvládli, ale zachovali si hrdost a obdiv. A možná by se na nás vykašlali a dnes bych tu psal německy a vzpomínal, jak jsme tenkrát prohráli válku. Všechno je možné. Cena by ale byla velká s každou variantou. Beneš tak volil mezi zlem a jiným zlem a z jeho pohledu nezbývala jiná možnost než dohodu s trpkou pachutí zrady přijmout.

Postoupení území nás však Německu vydalo na milost i nemilost. Kromě toho, že ze Sudet začalo být i dost brutálně vyháněno původní obyvatelstvo neněmecké národnosti, stát během pár dnů přišel také o strategicky důležité oblasti zajišťující jeho běžné fungování, rozvinutý průmysl a především o přirozené a dobře chráněné hranice. Ať už se jednalo o horská pásma nebo o nedávno budované opevnění, které sice nebylo zcela dokončené, ale přesto skýtalo možnost obrany. Mimoto zde bylo umístěno množství vojenské techniky, zbraní, map a podobně. Toto vše bylo ztraceno a zbylo jakési torzo bývalého státu a psychicky zdecimovaný národ. Bylo jen otázkou, kdy Hitler, k velkému údivu západní Evropy, zatouží po zbytku. Jen několik měsíců po Mnichově bez většího odporu obsadil celé Československo, vyhlásil protektorát a porušil tak dohodu z Mnichova. Brzy Německo zaútočilo na Polsko a 1. září 1939 začala tolik obávaná válka. Největší a nejhorší, jakou dosud svět zažil.

Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolila hanbu a bude mít válku. —Winston Churchill po podepsání Mnichovské dohody

Nejsem historik a samozřejmě můj laický pohled na věc je třeba trochu zjednodušený, ale za sebe vnímám toto období jako jedno z nejhorších v celé naší historii. Spousta věcí, která se po válce odehrála, nebo se dějí i teď, jsou mimo jiné následkem i Mnichova. Zrada pálí i po 80 letech a ač byla dohoda relativně brzy prohlášena za neplatnou a spojenci se dávno omluvili, přesto je důvěra narušena a bude ještě dlouho trvat, pokud vůbec, než se obnoví. Dobře vidět to je i na příkladu Evropské unie, kdy západní státy na nás stále koukají poněkud povýšeně jako na „pohrobky Sovětského svazu“. Přitom to byli právě oni, kteří nás nejprve Hitlerovi a později Stalinovi po válce nechali napospas a nesou přímou vinu za běh událostí v srdci tehdejší Evropy i současný stav. Německo nám dosud dluží odškodnění za válku, od Anglie jsme dostali jako náhradu škody válečný úvěr, ze kterého jsme vyčerpali pouze třetinu, ale o tom se raději příliš nemluví. Ani o zradě a všemu okolo. Nesvědčí to novému uspořádání světa, kde právě Německo je opět hlavním leaderem, který se spolu s Francií snaží diktovat ostatním co a jak. A na válku a její příčiny se vyjma oslav různých výročí pomalu zapomíná. Ale já nezapomínám a věřím, že spousta lidí také ne. A je to dobře.

A to je pro dnešek vše. Díky, že jste si mé zamyšlení přečetli až sem, a příště snad u veselejšího tématu.