Vstříc osudu

Řekl jsem si, že tu dlouho nebyla nějaká ta báseň z vlastní zahrádky. Tady tedy jednu máte. Chtěl jsem se v noci učit na dnešní poslední zkoušku z angličtiny, ale nějak mi to nejde. Moc myšlenek. Nakonec ze mě místo toho vylezlo tohle. :-D Ať se líbí!

Tak jsme tu spolu osaměli,
ty a já, dva bídníci.
K boji blízko, čas se krátí.
Jestlipak se štěstí vrátí?
Vrhnu se zas v úděl svůj,
musí to jít, stůj co stůj.
A požehnat mi musíš.
Ba ne, znám tě, zlý jsi pán,
co nepomůže, radši zničí
i to málo co dál mám.
Všechno krasné se ti příčí.
Přesto, já se nevzdávám.
Tak mluv, Osude, tady stojím.
Co chceš? Prolom mlčení.
Co chystáš a co mě čeká?
Budoucnost jež druhé leká,
a před níž není úniku?
Velké činy, sklíčení,
vítězství, a nebo pád.
Mám se těšit, či spíš bát?
Úklady dál tajně strojíš
a podivný jsi kamarád.
Myslíš si snad, že se bojím?
Ne, to se mýlíš. Nemám strach.
Chceš škodit jak uz mnohokráte?
No prosím, škoď si jak jen libo!
A chceš-li bodnout, bodni tedy
čepelí chladnou jako smrt.
Hluboko!
Ať mou krví rudne prach.
Vždyť nejde o nic tak či tak,
žijem jen jako, naoko,
Schouleni v tom denním snění,
V iluzích, kde pravda není,
a vše je světlem zalité.
Skutečnost je jiná, cizí,
jen tma a splíny, dobro mizí,
Že chceme tady nestačí.
A srdce?
Dřív otevřené, svěží,

zdá se mrtvé, zabité.

Mohlo by vás zajímat

2 komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.