Úsměv

Hola hej, vážení! Dnes vám přináším novou povídku, jak jinak než hororovou, tak doufám, že se vám bude líbit. A taky, že pak nebudu vypadat jak totální magor. Prostě mi jen přišla inspirace. To neovlivníte, víte? :D

Trvalo to spíš rok než týden, ale konečně tu byl pátek a Julie mohla vyrazit na víkendové rande s Lukášem. Znali se teprve krátce, ale přesto když ji pozval na svou chatu hluboko v šumavských lesích, daleko od měst, lidí a zkrátka mimo civilizaci, ihned nadšeně souhlasila. Přírodu měla ráda a taková nabídka zkrátka nešla odmítnout. Hned po práci ji Lukáš vyzvedl autem a společně vyrazili směr Šumava. Cesta ubíhala docela rychlým tempem a Julie se oddávala myšlenkám na to, jaké to bude. Představovala si romantické večery u krbu, všechny ty procházky lesem , zurčící potůčky… „Jo, bude to parádní dovča,“ říkala si.

Na Lukášovi jí imponovala spousta věcí, ale mimo jiné to byla i určitá tajemnost. Nebyl přímo mlčenlivý typ, ale někdy z něj cítila uzavřenost. Jako by skrýval tajemství. A ta měla ráda už od mala a vždy toužila přijít jim na kloub. Už když jí otec vyprávěl jednu pověst o vílách v lesíku nedaleko jejich domu, usmyslela si, že je jednou najde. To už bylo ale dávno. Od té doby Julie dospěla v krásnou ženu a spíš než tajemství v Lukášovi viděla zajímavého kluka, který se jí líbil. Od první chvíle se do něj bláznivě zamilovala.

„Tak jsme tady,“ řekl Lukáš a vytrhl ji z myšlenek. Vystoupili před krásnou dřevěnou chaloupkou obklopenou panenskou přírodou. Byla unešená. Vzali věci z auta a šli se zabydlet. Bylo už pozdní odpoledne a oba byli docela unavení z dlouhé cesty.

„Máš to tu moc hezký. Jezdíš sem často?“ zeptala se a s nadšením si prohlížela vše kolem.

„Rád bych, ale ani ne. To víš, času je málo a taky ne vždy je s kým.“ Potutelně se usmál a zavřel dveře za poslední várkou věcí. Pak rozdělal oheň a oba se přesunuli na pohovku. Z krbu sálalo příjemné teplo a vše ukazovalo na večer, o jakém už dlouho snila. Připadala si jako v příbězích z červené knihovny. Sama s tajemným mužem kdesi v nádherné přírodě. Co víc by si holka přála? Lukáš skočil pro láhev červeného vína a oběma přinesl sklenku.

„Tak na ten tvůj krásnej úsměv. Chci ho mít jen pro sebe, napořád,“ řekl a přiťukli si. Povídali si a Julii pomalu přepadala únava. Stulila se vedle něho na pohovce a brzy tvrdě usnula.

Vzbudila ji úporná bolest hlavy. Rozespale mžourala do tmy a snažila se rozeznat obrysy okolí, ale neviděla nic než černo.

„Hm, asi jsme to s tím vínem přehnali. Jsi tu?“ řekla rozespale. Bez odpovědi. Chtěla se trochu projít na čerstvém vzduchu, ale v tu chvíli zjistila, že je pevně připoutaná k nějakému lůžku.

„Hej, co to je za blbou srandu? Lukáši!“

„Tak už ses vzhůru, krásko?“ ozvalo se kousek od ní. Rozsvítil zaprášenou lampu a ona s hrůzou pozorovala, kde je. Vypadalo to jako sklep, ale v podivně zvrácené verzi. Místo běžného kutilského vybavení nebo zásob potravin viděla něco, co znala jen z filmů. Všude se válely lékařské nástroje a na policích – Julii přeběhl mráz po zádech – na policích byly vyrovnané nádoby a v nich v jakési hnědozelené tekutině plavaly kusy obličejů!

Nemohla tomu všemu uvěřit. To musí být jen vtip. Kanadský žertík. Lukáš přece ví, že ráda koukám na horory, snažila se uklidnit, ale v koutku duše cítila, že to tak není. Hystericky zacloumala pouty, která ji držela na lékařském lůžku.

„Pusť mě!“ křikla na Lukáše. Ale ten se dál kochal jejím strachem. „No tak, prosím. Vždyť… Vždyť jsi říkal, že mě miluješ. Můj úsměv,“ rozbrečela se. Znovu se pokusila vyprostit.

„No právě. Chci tvůj úsměv, a budu ho mít, navždy!“ zasmál se jako šílený a pomalu si natáhl lékařské rukavice a uvázal zástěru z černé gumy. Chvíli se přehraboval v nástrojích rozložených na malém stolku, když najednou zapípal mobil.

„Píše ti maminka, že si to máš užít,“ zasmál se. „No neboj se, užiješ. Do smrti nic lepšího nezažiješ,“ zašklebil se v odporně úlisném šklebu.

Takhle si Julie svůj konec nepředstavovala. Po tváři jí tekly proudy slz. Třásla se. Naposledy svého únosce zkusila obměkčit, ale marně. „Chci tvůj usměv, navždy,“ znělo jí znovu a znovu v uších, zatímco Lukáš pomalu vnořil skalpel do její jemné kůže.