30 let svobody aneb kam jsme došli?

V posledních dnech si mnoho z nás připomíná jednu z nejdůležitějších událostí našich novodobých dějin, tzv. Sametovou revoluci, kterou odstartovaly události ze 17. listopadu 1989. Asi není moc potřeba tu povídat o tom, co že to bylo za akci, ale pro jistotu aspoň stručně. Obří protesty a stávky, průvod odpůrců režimu, který byl na Národní třídě rozehnán vodními děly a pendreky příslušníky VB… Toto poslední surové vzepětí vládnoucí moci se stalo příslovečnou poslední kapkou, a nic už nemohlo zabránit nadcházejícím událostem. Komunistický režim se konečně začal definitivně hroutit a naše země se po dlouhých čtyřech dekádách postupně otevřela zbytku světa. Získali jsme svobodu.

Osobně si myslím, že k tomuto přelomu vedl velkou měrou i celkový hospodářský a sociální vývoj u nás i ve světě, především přímo v SSSR, kde nové vedení Michaila Gorbačova nasměrovalo impérium k rozpadu. Komunistický režim byl vyčerpaný a již nedokázalo vzdorovat vůli mas. A vzhledem k nenasazení armády či jiných složek možná ani nechtěl.

Existují i konspirační teorie o tom, že vše bylo vlastně domluvené a celá slavná revoluce byla jen zástěrkou pro změnu režimu s ponecháním faktické moci alespoň částečně ve stejných rukou. Upřímně, není to úplně nemožné, když si vezmeme, co bylo dál a o čem se raději moc nemluví. Zbývají otázky, na které už dnes asi nikdo neodpoví. Proč nebyla ihned po převratu zakázána komunistická strana, a postačilo jen drobné přejmenování? Proč ve vysokých funkcích zůstalo tolik bývalých komunistů a jiných činitelů? Proč nebyli hnáni k zodpovědnosti podobně jako nacisté po druhé světové válce? Proč došlo ke skartaci některých svazků STB, zatímco jiné jsou dnes jako modla uctívány k filtrování lidí? Kdo nad komunisty držel ochrannou ruku? Jaká byla skutečně role Havla, široce podporovaného Západem? A spousta dalších.

Po 30 letech opět plný Václavák

Ať už to bylo jakkoliv, socialismus měl jako všechno na světě i svá pozitiva, a kdo je nechci vidět, je hlupák. Masivní výstavba bytů, podpora rodin včetně například bezúročných půjček, mnohem větší soběstačnost například v produkci potravin… Jenže taky nesl ohromné množství toho negativního. Za to nejhorší spolu se zavřenými hranicemi pokládám skutečnost, že znemožňoval jakýkoliv odklon od normy a pevně nalinkovaných osnov života. Rozvoj člověka a bytí kýmkoliv chtěl a mohl být. Ano, skvěle se měl ten, kdo šel s proudem, nevyčníval a nechtěl něco víc. Ale ti ostatní byli neustále perzekuováni, byli jim zakazováno studovat, byli trestáni za „hříchy“ rodinných příslušníků a mnohdy končili ve vězení. Za jiný názor, za dlouhé vlasy, za porušení jakéhokoliv úzu chování „správného“ občana pod vládou osvícené Strany.

A právě tohle jednou muselo skončit! A nikdy bychom neměli dopustit, aby se podobné pořádky vrátily. Jestli má dnešní doba něco pozitivního oproti té minulé, je to právě tahle svoboda. To slovo má dnes neprávem poněkud patetickou pachuť, ale kdo zažil tu odvrácenou stránku komunismu, nikdy by nejspíš jinak nevolil. Zmařené životy, šeď společnosti, trvalý dozor a rudá hesla na každém kroku, jak je vše zalité sluncem. Z hlediska současného člověka skoro nepochopitelné.

Jistě, v porevolučních dobách se udála spousta přešlapů. A ne malých. Transformace ekonomiky, zákonů a vůbec přístupu lidí k fungování v moderní společnosti asi nemohly proběhnout jinak. Kupónová privatizace, divoká devadesátá léta plná korupce, krachování bank a rozkrádání státního bohatství, podvodů a dá se říct mafiánských praktik, ožebračení lidé končící na ulici mnohdy ne svou vinou…

Ani uplynulých 30 let zatím nestačilo k definitivnímu oddělení minulosti a stále je ve vysokých funkcích spousta bývalých komunistů, kteří jen převlékli kabát a říkají si demokraté. Jenže to se mělo řešit hned po revoluci. Dnes už je to pošetilé. Stále pitváme, kdo co podepsal či nepodepsal, tahají se kostlivci ze skříní a vyčítá se spolupráce s STB. Neříkám, že by se nad vším mělo mávnout rukou, ale jestli se chceme někdy pohnout dál, možná by bylo lepší za vším udělat tlustou čáru a začít znovu. Lépe. Za minulého režimu chtěl každý především nějak fungovat, vychovávat děti, pracovat a přežít. Jestli podepsal nějaký papír a doma si stejně myslel svoje a reálně nikomu neubližoval, nevyčítám mu to. A mnoho z nás ani nemá právo to hodnotit, neboť jsme v té době nežili a máme zkreslený pohled z jedné či druhé strany.

Za mě mnohem podstatnější jsou současné trendy ve společnosti, kdy dochází ke zneužívání svobody pro šíření lží a polopravd, polarizování společnosti, prosazování některých skupin lidí proti jiným a poměrně odporným útokům na představitele, zvolené právě demokratickými volbami, i jejich podporovatele a voliče. Ano, taky nemám rád Zemana a už vůbec ne Babiše, ale i nepřítel si zaslouží určité zacházení. Pokud nechceme být stejní, ale zachovat si nějakou úroveň. Ne kvůli nim, ale kvůli sobě. Z placek a různých hesel některých demokracii a svobodu milujících účastníků demonstrací či oslav revoluce se mi dělá vyloženě špatně. Svoboda je možnost říkat si co chceme, dělat co chceme, být kým chceme, ale pouze tehdy, pokud tím nepoškozujeme svobodu druhých. A na to se často zapomíná. Já mám právo, já já já, ale že i druhý má svá práva, a nemusí být přímo v souladu s mými, na to se nechce slyšet. A i protesty by měly mít nějakou úroveň. Přát prezidentovi v písni smrt nebo nosit placku s panáčkem močícím na hlavu demokraticky zvoleného premiéra prostě není v pořádku.

Stále je co dohánět, přišly nové výzvy a ohrožení této křehké svobody. Znovu se nám cizí mocnosti i vlastní představitelé státu pokouší diktovat, co je správné, základy demokracie se otřásají ohýbáním ústavy a střety zájmů nejvyšších představitelů, ale právě díky nabyté svobodě je možné proti tomu bojovat. Demonstrovat, vzpouzet se a nenechat si to líbit. I když to někdy vypadá, že to nemá smysl. Historie ukazuje, že má.

Co říci závěrem? Pevně věřím, že jsme na správné cestě, i přes všechny ty občasné karamboly. Jsme znovu svobodná země v srdci Evropy, podobně jako jsme byli v mnoha dřívějších epochách, a měli bychom na to být hrdí a vážit si toho. Ne si nechat diktovat cizí zájmy, ale s rozumem spolupracovat a podílet se na rozvoji společnosti jako takové. Známé „QUO VADIS?“ by si měl občas položit každý z nás. Odpověď je zatím nejasná, ale chci být pozitivní a věřit, že k lepším zítřkům. Ale abychom k nim došli, je nutné si neustále připomínat minulost, být si ji vědomi, ale nenechat se jí neustále svazovat. Musíme se ještě hodně učit, jak se svobodou a demokracií zacházet, ale jednou se povede. Musí!

6 komentářů

  1. Mno, potravinová soběstačnost… ano, nebyl zde pořádně dovoz (až na pomeranče z Kuby :-D ), proto byly obrovské dotace do zemědělství, abychom vyžili z toho, co se na našem území zdaří vypěstovat. Ale jak moc ta soběstačnost fungovala, si stačí vzpomenout na nabídku zboží v potravinách! A potažmo kouknout na filmy, kde se to sice přehání, ale ano, kdo něco chtěl, musel vysolit úplatek za podpultovku!

  2. Promiň, ale ta masivní výstavba bytů v sedmdesátých letech jen reagovala na nedostatek bytů v letech předešlých. Ani komunisté neuměli podporovat přirozenou výstavbu a tak to museli hasit těmi obludnými sídlišti. To není moc pozitivní.

  3. víš, ono to zas tak není všechno úplně pravda. ne doslova. Levněji bylo, ale jen z toho úhlu pohledu, že byly nižší platy. Jako několikanásobně. Levný to bylo jen z dnešní perspektivy. Potravinová samostatnost byla soudružským velkým snem, ale v praxi ji nedosahovali. Na všechno se frontilo od půlnoci, od dvou a od čtyř od rána, termosky s čajem, spacáky a židličky. Nefrontíš? nežereš. Prostě je to jen o úhlu pohledu. Zatímco my měli řepného cukru, že jsme nevěděli, co s ním, tak jsme jej v rámci soudružské výpomoci dováželi. Nechtěla jsem to tu komentovat, ale nedá mi to. Na tu dobu se nedá koukat dnešní optikou. Něco šlo – a něco nešlo. Jsou jiné věci, které bych jmenovala, ale potravnová soběstačnost, ani bydlení není z toho, co bych jmenovala. To bydlení je ještě víc diskutabilní, než ta potravinová samostatnost. Vím, žes chtěl jen shrnout svůj úhel pohledu, kterej není úplně špatnej, ale ještě je na čem pracovat :)

    1. Ale to mluvis tak o padesatych a sedesatych letech ne? Nasi teda takove problemy pozdeji nepamatuji. Jasne, na podpultovky nebo neco nedostatkovyho ano. Ale bezny veci jako ten proklinanej toaletak, to ne. Ale treba tata mel televizi na bedne od bananu. :D Proste vse ma neco a i dnes mame fronty treba na iPhony. Jinak jasne, vzdy je nutno zohlednit i platy. Nekde je na netu i tabulka a z ni je zrejme, ze levneji je dnes. Mimochodem ja v clanku ani o levnejsich cenach nikde nepisu. :)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.