Zaspané zkoušky aneb Když se daří

Musím se vám pochlubit, že za sebou mam poslední zkoušky tohoto semestru a tím jsem se dostal přesně do poloviny svého studia. Jupí! Ale málem mě kleplo. Ono, když se něco může posrat, prostě se to posere. Dámy prominou. :D Ale bylo to fakt vtipný. Asi do dvou do rána jsem se pokoušel učit – no dobře, spíš bafal vodnici a čuměl na Přátele, ale to sem nepatří. Pak jsem si nastavil svých tradičních několik budíků tak, abych zkoušku v osm krásně stihl, a šel spát.

Ráno otevřu zalepené oči, mžourám na hodiny, a ono 8:05!  No výborně. Co teď? Jelikož bydlím na okraji Prahy a dojezd trvá nejmíň hodinu, vypadalo to na ztracený termíny, neboť ve škole jsem mohl být nejdřív v půl desáté. Tam už mě samozřejmě sháněli kamarádi, kde jsem se zasekl. Chvíli jsem se na to chtěl vykašlat, ale když už jsem si v práci vzal dovolenou, řekl jsem si, že aspoň posedím s úspěšnějšími spolužáky a holt si to sám napíšu příště, co se dá dělat. Začal jsem se chystat k odjezdu.

Bus jel asi za dvacet minut, tak jsem měl dost času na odbavení. Plán byl dojet do Uhříněvsi, přestoupit na vlak a pak z Vršovic tramvají až skoro ke škole. Krásně to navazovalo. Ale ne, prostě když už se něco po, tak ať to stojí za to. Takže jen co jsem přišel na nádraží, ozvalo se z amplionu: Osobní vlak 9125 linky S9 ze směru Stránčice bude na svém příjezdu asi 25 minut opožděn.“ „No to si dělají prdel, už!“ zasyčel jsem a pomalu začal bublat vzteky. Horečně jsem dumal, co dál. Přešel jsem na hlavní ulici a doufal, že aspoň autobus na Depo Hostivař pojede brzo. Jel. Samozřejmě návazné metro mi frnklo před nosem a další jelo za cca 10 minut. Už jsem to ani neřešil. Prostě jsem se dávno smířil, že přijedu pozdě. Druhá zkouška byla v devět, takže i ta byla v háji.

No, nebudu to protahovat. Přijel jsem asi v deset, z čehož měli spolužáci samozřejmě velkou srandu. Profesorka byla ještě ve třídě, tak jsem zkusil štěstí. Nebudu vás napínat. Povedlo se. I přes stres, i přes zpoždění, ještě mě vzala a nakonec jsem měl z ústní a písemné části z angličtiny za 2 a 1. A druhá zkouška, z organizačního chování, nebyla v devět, ale až ve dvanáct, takže pohoda. Ta byla taky veselá, neboť jedné spolužačce se nepovedlo zajistit hlídání a tak s námi musela zkoušky absolvovat i její asi dvouletá holčička. Takovej veselej a ukecanej puclík. Třeba nám ten den přinesla trošku štěstí a obměkčila zkoušející. Kdo ví. No, byl to hezký závěr zkouškového. S přáteli jsme to samozřejmě náležitě oslavili v příjemné restauraci i s nově jmenovaným maskotem třídy. :)