Žabí koncert

Od přátel mi bylo vyčítáno, že furt píšu jen depresívní básničky, po jejichž přečtení jsou zralí rovnou na mašli. Tak dneska se dočkáte. Nějak mě políbila můza a tentokrát ze mě po dvou dnech překopávání vylezla báseň plná pohody, veselí a se skoro až pohádkovou tématikou. Mám z ní fakt radost a pravděpodobně se nějakou formou dostane i do mé chystané knížky pro děti. Ale to bude ještě dlouhá cesta. No, každopádně báseň je tu a já věřím, že se vám bude líbit. :)

Znám vám jeden rybníček
skrytý v hustém lese,
bludičky tam tančívají,
žabí zpěv se nese.

Vždy když večer měsíc pluje
černočernou oblohou,
kolem koncert rozléhá se
jejich hudbou podivnou.

Sbor žab válí, písně pěje,
jeden kváká basem,
druhý zase, asi skokan,
skřehotavým hlasem.

Další hrají na hoboje,
a na harfy kuňky
pulci jsou moc malí ještě,
tiše žbluňkaj` z tůňky.

Diriguje starý žabák,
kníry v rytmu vlní,
užívá si, jak se hosty
břehy kvapem plní.

Všichni tiše poslouchají
žabí koncert, tenhle skvost
pokaždé je trochu jiný,
hrají hlavně pro radost.

Vodník sedí na své vrbě
z fajfky kroužky fouká,
užívá si představení,
pod vousy si brouká.

Jeho dcera procítěně
na flétničku hraje,
závoj stříbrem vyšívaný
při tanci jí vlaje.

Do rána tam vyhrávají
potlesk je vždy vestoje,
a s rozbřeskem spokojení
uklízí své nástroje.

A je ticho, nikde nikdo,
jen splav bublá opodál,
po koncertě ani stopa,
jak kdyby se neudál.

Večer ale jak se setmí,
rozlehne se nad vodou
další koncert muzikantů
obklopených přírodou.

Kde to místo vlastně leží,
nikdo přesně netuší.
Kdo je ale jednou slyší,
navždy má klid na duši.