Tak jsem si po dlouhé době zas zahrál na poetu ve volném verši. No jo, rozchody jsou těžký. :( Tak dobré ráno a já jdu konečně spát.
Bezesná noc, další z mnoha,
tělo jak mrtvé, bez tvaru.
Na posteli ležíš, voláš spánek,
co spasil by tvou duši
a vědomí zastřel v oparu.
Nepřichází.
Dál bdíš a za oknem jen vánek,
šeptá věci budoucí.
Či minulé?
Co na tom vlastně záleží?
Když život jak kůň splašený
cválá puštěn z otěží
pustou chmurnou krajinou
vzpomínek a vin.
Srdce probodnuté šípy
krvácí a sténá,
z marné lásky zbyl jen splín
a dávné echo jména.
Tik tak, tik tak,
čas běží často pomalu,
když myšlenky nás tíží,
vleče se, ach vleče
jak v kostele, když v kleče
doufáš v zmrtvýchvstání
a nenacházíš klid.
Stíny jak upíři pokojem se plíží
přes rozevřená víčka,
záclona průvanem třepetavě vlaje
a z lesa slyšíš sýčka,
teskně volá na měsíc
co bezčasím si pluje.
A v mysli utrápené?
Zkroucené jinotaje.
Něco se pohlo, nebo je to klam?
ptáš se sám sebe.
Oči doširoka, bledý drahokam.
Slyšíš to, slyšíš?!
Něco tiše škrábe v koutě,
za knihovnou, tam, tam!
Myš! Musí to tak být,
snad jen hledá trochu žvance.
Pátravě zíráš černou tmou,
temnou jak duše rozervance,
„Tak pojď a neboj se,
a třeba mě sežer, příteli.
Vše mi už jedno, marná snaha,
dnes naposled jsme se viděli.“
Nicota.
Prázdno.
Půlnoc.
Z věže chrámu bije zvon,
Preludium nocti, santa Maria.
Do dáli, do bodavého ticha,
nese se jeho zrezlý tón.
Ne, dnešní noci nejde spát,
Tolik běsů, citů, přání,
nejde vyhrát tohle klání,
ležíš dál a chceš se kát,
však přetěžko se dýchá
když sám sobě jsi soud i kat.
A zas ten zvon!
Teď jak umíráček hraje,
bim bam, bim bam.
Noc je pryč a skoro svítá,
však pozdě je již litovat
a ptát se sebe co kdyby,
své svědomí zpytovat.
Pozdě je a končí všechno.
Už není žádné veta.
A na posteli bez života,
dřív člověk, teď jen prázdná hmota,
přízrak leží zsinalý.
Klidný, bez chyb, trápení.
A záclona dál vlaje.