Povzdechnutí nad dnešní dobou a hodnotou přátelství

Tak si tu tak přemýšlím o dnešním světě, vztazích, lidech… Taky máte někdy pocit, že je to všechno prostě špatně? To, jak fungují vztahy mezi lidmi a že jste některým „přátelům“ dobří jen, když oni něco potřebují? A nemluvím jen o takových těch vzdálenějších, co je vidíte jednou za rok, ale tak nějak to berete, protože jsou z druhého konce republiky nebo tak něco. To je naprosto pochopitelné. Ne, myslím ty blízké, na které spoléháte, stojíte o kontakt s nimi a oni tak nějak tvrdí, že to cítí stejně, ale přesto dělají vše pro to, abyste si mysleli, že ne. Přečtou si zprávu, ale pár dnů neodpoví, věčně nemají čas, když si už po x týdnech napíšete, prostě je nenapadne zeptat se, jak se máte vy, ale jen řeší, co se děje u nich… A nedejbože, abyste se ozvali, že se vám takové jednání nelíbí. To jsou samozřejmě bez viny a vy jste ti špatní.

Nevím, možná si to opravdu jen moc beru, ale nikdo mi nevymluví názor, že je smutný, jak tahle uspěchaná doba mění lidi v sobecký asociální roboty bez uvažování, jak se chovají k druhému, bez špetky zájmu. Myslím si, že to prostě není správný. Dnes je každý pořád v práci, když není, tak stejně nemá čas, protože se do práce chystá a pokud už čas má, radši ho tráví s partnerkou či partnerem a ti ostatní mají holt smůlu. A to je ještě ta lepší varianta. Mnohem víc mě štve i mrzí, když si čas neudělají ani ti, kteří nonstop někde paří, chodí na koncerty. On facebook je mrcha a je těžké tvrdit, jak nestíháte a není čas, ale zároveň uploadovat fotky, statusy, hlásit se na jednu akci za druhou apod:D Jenže udělat si čas na kamaráda, to je neřešitelný problém s kýblem výmluv. Zkusím to jednou, zkusím to podruhé, potřetí a pak mě to tak nějak přestane bavit. Já se nikomu vnucovat nebudu, když o mě sám nestojí. Pak to samozřejmě časem dopadá jako dnes, kdy jsem z facebooku opět smazal dalších asi 10 lidí, kteří mi akorát zaplevelovali zeď jejich novinkami, ale vrchol jejich aktivity přímo spojené se mnou byla reakce na můj komentář, nejčastěji během jejich narozenin či něčeho podobného.

Ono se to možná zdá jako dětinskost a uražené ego, ale tak to neberu. Já prostě zastávám názor, že na facebooku chci mít jenom okruh těch, o které stojím já a oni stojí o mně. Těch, co se zeptají, jak se mám a nebo naopak ocení, že se se zeptám já a třeba je vyslechnu. Vždycky se snažím být pro své přátele dobrým přítelem. Poradit, když umím, nebo prostě jen být tu, kdykoliv se potřebují svěřit, něco probrat. Částečně si na tom i zakládám, že jsem dobrá vrba. Ale pak si připadám akorát jako vůl, když totéž nefunguje i opačně. Ne, že neumí vyslechnout, ale že je to nenapadne, že melou jen o sobě, že během plánování různých věcí jednají, jak kdybych jim byl šumafuk. A to prostě tolerovat neumím a dřív nebo později takový vztah přestane fungovat. A když to vezmu šířeji, je zcela zbytečné mít na facebooku dvě stovky „přátel“, kteří ovšem nestojí o komunikaci, setkávání a prostě sdílení života. Já nepotřebuju vědět, co který bývalý spolužák včera v hospodě vychlastal, jaká byla dovolená v Řecku nebo jak jeho dítě roste, když to je to jediné, co z něj během let dostanu. To mě zajímá u přátel, co si se mnou mají co říct a záleží jim i na tom, jak se mám já. A lidi, kteří se x měsíců neobtěžují ozvat, reagovat na zprávy a prostě sdílet život, ne jen online zeď, za přátele nepovažuju. To jsou jen známí, bývalí spolužáci apod. Rád je náhodně uvidím, potkám na srazu, ale to je tak vše.

Říká se: Chovej se tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě. Větší kravinu jsem v životě neslyšel a o opaku se může každý přesvědčit doslova každý den. Bohužel. Jsem hrozně rád, že mohu několik osob považovat za opravdové přátele, kupodivu to nejsou jen ti dlouholetí, ale asi bych je spočítal je na prstech truhlářovy ruky. Nevím, možná je to dobře, ale stejně to trochu zamrzí, že to co dřív bývalo vlastně normální, je dnes skoro malý zázrak. Holt jiná doba.