Chlad

Tak jsem po dlouhé době chytil díky jedné slečně inspiraci a napsal něco jako atmosférickou povídku s názvem Chlad. Snad se bude líbit:)

Seděla v parku na lavičce a pozorovala hemžení v okolí. Nemohla uvěřit, že je konec. A přesto byl. Ještě před pár dny jí říkal, jak ji miluje a jak jenom s ní chce strávit zbytek života. Teď seděla s taškou svých věcí u nohou. Sama.

Když si k němu ráno přijela pro pár posledních věcí, díval se na ní skoro jako na cizího člověka. Jen krátké rozloučení ze slušnosti a víc už nic. Jak moc se vše může změnit během pár okamžiků… Mlčky si otřela slzy a nešikovným pohybem rozmazala černé linky kolem očí, že vypadala jako smutný klaun. Musela se pousmát, když svůj odraz spatřila v malé louži pod sebou.

Zima jí zalézala za nehty a chladný vítr si pohrával s pramínky jejích kaštanových vlasů a tvořil z nich všelijaké pokroucené tvary. Nevnímala to. Vzpomínala a hlavou jí létaly myšlenky tam a zpátky a kroužily dokola jako splašený kolotoč v lunaparku. Oči se jí zaleskly, když si připomněla loňské léto.

Slunce se pomalu sunulo po šedé obloze a jí se zdálo, že je dnes neobvykle chladné a vzdálené. Jako by ani nebylo zdrojem života, ale spíš jen jeho tichým svědkem. Nezúčastněným, lhostejným.

Ještě chvilku zadumaně seděla, pak se zvedla z lavičky, zapnula si vlněný kabát na kostěné knoflíky a pomalým krokem zamířila k domovu. Byla už skoro tma a většina lidí dávno zmizela ke svým rodinám. Až na pár pejskařů venčících své čtyřnohé miláčky nepotkala téměř nikoho. Jen pusto a prázdno, stejně jako v její poraněné duši. Popadané listí lehce šustilo pod nohami a hrálo všemi barvami. Měla to ráda. Rok se chýlil ke svému konci a podzim klepal na dveře. Urovnala si pletenou šálu těsněji kolem krku a zamířila za roh.

Za okny nedalekých činžovních domů se v záclonách míhaly nejasné siluety postav a lampy podél ulice počítaly každý její krok. Bledým žlutavým světlem osvětlovaly tu melancholickou noční scénu. Měla pocit, že ji pozoruje snad celé město.

Došla ke vchodu jednoho z domů a netrpělivě rozepnula zip kabelky. Kde sakra jsou? zamumlala si pro sebe, ale po chvilce hledání už zarachotil klíč v zámku. Vklouzla dovnitř a zavřela těžké dveře s mosazným kováním.

Konečně doma! Odložila si kabát a zula boty. Přinesené věci nechala v předsíni a unaveně se natáhla na měkký gauč v pokoji. Pozorovala, jak se kyvadlo hodin visících na stěně houpe sem a tam a ručička pomalu opisuje ciferník. Vždycky jí jejich jemné tik tak tik tak uklidňovalo. Dnes ne. Jako by každé zhoupnutí odkrajovalo něco z jejího nitra. Přitom všechno jí tu bylo důvěrně známé a ráda se sem vracela. Byl to přeci její domov už několik let, co se odstěhovala od rodičů. Pak se přistěhoval on a… Lapila se do nové smyčky vzpomínek. Všechno působilo tak jinak a nezvykle. To ticho a samota. Ještě nedávno tu bývalo docela rušno. Vždy když se vrátil z práce a ona ho s širokým úsměvem vítala ve dveřích. Když chystali společnou snídani a jemu vystříkl kečup na košili, zatímco jen tak tak stíhal odjet na důležitou poradu. Teď tu vládl cizí skoro mrtvolný klid. Děsilo jí to.

***

O něco později když uléhala do postele, přemítala o posledních dnech. Přehrávala si je znovu a znovu a myšlenky stále kroužily okolo bývalého přítele. Smutek se jí zaleskl v očích. Ať si jde, říkala si a snažila se sama sebe přesvědčit, že vlastně není čeho litovat. Někde jistě čeká ten pravý. Snad. Ale co když ne…? Přetočila se na druhý bok a zavřela oči. Chybělo jí pohlazení po vlasech, horký dech na zátylku. Obyčejná blízkost toho, kdo jí dlouhá léta doplňoval.

Usínala. Je to pryč, povzdechla si, a nic už nebude, jako dřív. Ale snad bude lépe. Musí být, mihlo se jí ještě hlavou, než jí Hypnos přijal do své náruče.