Jak jsem odevzdával absolventskou práci aneb Konec se blíží

Tak už se mi to blíží, přátelé. Jestlipak držíte palce? Doufám, že ano. :D Dneska vám tu povím krátký příběh o tom, jak jsem odevzdával absolventskou práci. A že to byly nervy! Takže si udělejte horké kakao, pohodlně se usaďte do ušáku a čtěte dál. Náš příběh se odehrává za časů dávných bohů, hrdinných náčelníků a králů, kdy neklidem zmítaná země zrodila hrdinku… Sakra. Chybka ve scénáři. Tak ještě jednou. :D

Jak víte, poslední měsíce jsem se věnoval, alespoň občasně, psaní absolventské práce. Postupně kynula jako knedlíček, a nakonec se její rozsah ustálil na krásných 40 normostranách, respektive asi 71 tisících znaků. Já byl spokojen, moje vedoucí nadšená… Prostě idylka. Zbývalo jen finální schválení druhé profesorky, zodpovědné za formální úpravu, a odevzdání na studijní oddělení. Den D, totiž nejzazší termín odevzdání, se rychle blížil, a do čtvrtka minulého týdne muselo být vše hotovo a odevzdáno. Jenže jelikož v úterý byl svátek, víceméně posledním termínem na schvalování zůstalo pondělí. Z důvodu časové úspory jsem stejně jako mnozí ostatní zariskoval, a zadal tisk a svázání práce už v pátek. Těšil jsem se, že schvalovací kolečko bude jen rychlá formalita, žádné větší výtky nebudou a já budu mít rovnou o pár starostí méně. No, mýlil jsem se, a tak lehké to zas nebylo. :D Ale o tom dále.

Popojedem. V pondělí dopoledne jsem vyzvedl oba výtisky práce a zamířil do školy. To, že jsem chvíli hledal adresu firmy a místo dvaceti minut to trvalo poněkud déle, raději pominu. Holt já a orientační smysl. S vyplazeným jazykem jsem konečně dorazil. Odbila dvanáctá a já šel na schválení. Profesorka našla dvě drobné chybky ve formátování, ale nic, co by byl problém. Ok, schváleno a můžu práci nechat vytisknout. Což už jsem měl, ale psst. :)

„Tak mi dejte formulář a máte hotovo,“ spokojeně zavelela.

Říkám si, že to šlo hladce, jenže pak přišel šok. Totiž první. Nevím, jak to máte jinde, ale my během celého posledního roku souběžně s prací máme takový papír, kde jsou určité kontrolní termíny, které se vždy podepisují, jsou tam datumy a tak dále. A teď to začlo:

„Ale Vy tam nemáte oponenta, doplňte si ho.“

Už jsem se lekl, že budu muset do Dejvic pro nějaký podpis, ale naštěstí šlo jen o vepsání jména. Ok, dopsal jsem oponenta.

Uff, to bylo o fous, říkal jsem si.

Profesorka otočila list, aby připojila závěrečný podpis.

„No počkejte, vždyť Vy tu nemáte podpisy vedoucího! To jste tu dneska zbytečně. Je mi líto. Nejdřív prosím dopodepsat vedoucí, a pak přijďte.“

No a bylo to. Samozřejmě, že jsem celý průběh se svou vedoucí konzultoval po mailu, ale jaksi jsem pořád nějak podepisování odkládal a říkal si, že důležitá je práce jako taková, a na tohle je času dost. Chyba! Ale to jsem prostě já. Termíny, to je moje Nemesis. Ve škole už mě za ty tři roky znají a většinou mi to vždycky nějakým způsobem procházelo. Až doteď. Tohle byl průšvih! Představa, že kvůli takové blbosti budu práci obhajovat až někdy na podzim, mě docela děsila.

Poněkud nesvůj jsem se vykodrcal z kabinetu, a začal nahánět svou vedoucí. Bohužel, zrovna tahle profesorka patří mezi nejrozlítanější osoby s několika úvazky mimo školu, takže zastihnout ji někdy není úplně jednoduché. Natož takhle před svátkem a při změně rozvrhu, kdy jsme ji ten den ani neměli. Další problém byl, že schvalující profesorka byla toho dne přítomna pouze do dvou. Pak pápá, a zařiďte se, jak chcete. Bylo něco po půl jedné.

Teď začalo to pravé dobrodůžo. Ptal jsem se na studijním, zkoušel všechny ostatní vyučující, které jsem potkal, jestli ji někdo neviděl. Ale bohužel bez úspěchu. Za pět minut dvě jsem se vrátil ke schvalující profesorce s tím, že prostě moji vedoucí asi dnes už neseženu, a jestli ona bude do termínu ještě k mání. Předpokládal jsem, že si holt pro podpisy přijedu některý jiný den po domluvě mailem do školy, nebo kamkoliv jinam. Hlavně, když se to nějak povede! Ale otázka byla, jestli ona tu ještě někdy bude. Naštěstí prý ano. Ale stejně. Byl jsem smutnej a docela naprdnutej. Na sebe, že jsem to takhle podcenil, na zbytečnou byrokracii… No, znáte to.

Když už jsem se s nepořízenou pomalu chystal k odchodu z kabinetu, stalo se téměř nemožné. S úsměvem od ucha k uchu tam stála moje vedoucí práce s tím, že prý až dolů do spodních pater se jí doneslo, jak ji sháním po všech koutech.

„Ani nevíte, jak rád Vás vidím! Já snad začnu věřit na zázraky,“ řekl jsem, a cítil neskutečnou úlevu. Tohle prostě scénárista nevymyslí líp.

Ochotně mi podepsala všechny chybějící kolonky, já předal list ke konečnému schválení druhé profesorce, rozloučil se a raději zmizel směr studijní. Uaaa! Nikdy bych nečekal, že odevzdání práce bude takovej stres. Ale jak se říká: Povedlo se, všechno dobré. Ale je to tedy poučení propříště.

A to je konec. Dnes jsme měli poslední výukový den. Po třech letech naposledy. Už žádné klasické hodiny, žádné blbnutí se spolužáky. Žádné kreslení, kterým jsem si krátil někdy dlouhé přednášky, nebo cpaní se dobrotami z nedalekého vietnamského krámku. Žádné pokecy u automatu na kafíčko. Ne. Dva dny zkouškového a pak ještě jeden v rámci absolutoria… A pak sbohem, VOŠ Podskalská.

Dopisuju tenhle článek a docela na mě sedá taková smutně nostalgická nálada. Na jednu stranu mám skoro hotovo a bude první titul. Velkej pan diplomovaný specialista v oboru personální řízení. Krása, ne? Ale bude mi to všechno chybět. Moc. Někteří fajn spolužáci, ale i pár úžasných vyučujících, na které si vždy rád vzpomenu. Hlavně na ty, kteří se k nám chovali mile a jako k sobě rovným, a jejichž hodiny patřily k těm pohodovým, i když třeba náročnějším. Uteklo to hrozně rychle. Ale co nadělám, život jde dál a co přinese nového je ve hvězdách. Tak snad se všechno, co zbývá, vydaří, a tuhle etapu brzy úspěšně završím.

Mějte se fajn a držte nám všem palce.  Bude to potřeba. :)