V polosnění

Zase mě přepadla taková zvláštní melancholie a rozpolcenost. Už dvě hodiny se snažím usnout, ale nějak se nedaří a tak si tu tak ležím a dumám o všem možném. Nu což, aspoň mám další báseň. :-) Mimochodem foto vzniklo asi na stý pokus. Ono udržet pět vteřin v ruce bez hnutí není žádný med. Ale povedlo se. :P

Nemůžu spát, tak mlčky jen
převracím se na posteli,
myšlenky volně poletují –
– můry v záři žlutých lamp,
co okny ke mně vchází
bez pozvání, bez ptaní,
když do bdění se vkráda sen
a zase mizí v probuzení.
Kolem ticho, víc tu není.
Jenom stíny v záclonách.
A vteřiny tikají a tikají.
Usínam.
A zase ne.
Nemohu.
Příliš myšlenek v mé hlavě visí.
Ti podivní netopýři
na strunách mého ticha.
A v tomhle divném bezčasí,
kdy vědomí se ztrácí a zas vrací,
přemýšlím.
O světě a naší cestě,
o tom kam v něm směřujem.
Kam vláčíme své životy,
prchavé a nuzné,
co začly náhle a stejně skončí.
Jednou.
Přemýšlím o lásce,
někdy sladké, jindy trpké,
a přesto čisté, nádherné.
Přemýšlím o tobě!
V tom propleteném ornamentu
představ, tajných zákoutí,
zrcadlí se naše duše,
V černé smrti peruti.
Život je jak velký cirkus,
jak kolotoč na pouti.
Točí se a bliká všemi barvami.
A jindy zhasne světla
a utopí se v tmách.
Oci zavřené, usínám.
Odbíjí druhá,
mě halí nevědomí.
Neklid v klid se zvolna mění
a mysl unavenou žitím
zastře zapomnění.
Konečně!

Mohlo by vás zajímat

2 komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *