Na stránkách knih našich životů

zivot-thumb

Právě jsem se vrátil z parádní akce s fajn lidma, kde jsem zas po letech provětral kostým krále Cyperského. Teď se tu cpu bábovkou, píšu článek na blog a čumím na koncert Pink, co jsem náhodně našel na Artu. Pohodaaaa😊

Ale jak si tu tak vegetím, napadlo mě jedno téma, o kterém bych rád napsal. Nedávno jsem tu psal o depresích a dnešní článek by mohl být takovým nepřímým pokračováním. Tentokrát však pozitivněji. Snad😄

Kamarádka na Facebook totiž napsala zajímavý status o tom, jak před rokem zažila určitý otřes a že náš život je jakoby napsán v mnoha různých knihách. Ona to asi myslela trochu jinak, než to chápu já, ale úhel pohledu je věc každého z nás a tahle myšlenka mě jednoduše zaujala.

Tak si tady o tom přemítám a něco na tom asi bude. Dětství, škola, první lásky, práce… Tolik různých částí našeho života. Tolik knih. A jak to tak bývá, každá kniha se jednou musí zavřít a dát prostor jiné. Třeba ne hned, také nedočteme jednu a hned nesaháte po druhé, když i tací jsou a někdo dokonce čte víc knih zároveň, ale spíš si oddychnete, vstřebáte předchozí příběh a teprve po nějaké době rozečtete další.

A právě tohle střídání může být impulsem k něčemu novému. Jinému. Ke změně, kterou možná potřebujeme, i když si to často nechceme přiznat. Protože přesně to je život. Neustále se měnící řeka okamžiků, různých zážitků a zkušeností. Listování stránkami našich knih, které končí až u řeky Styx.

Jen takové okamžiky, kdy nás něco zaskočí či šokuje, zničí, utvářejí náš život a formují to, kým jsme. Právě díky nim se vyvíjíme a rosteme. Když se nám něco povede a jsme na sebe hrdí, když konečně sáhneme po něčem, o čem jsme léta snili, ale také když nás opustí naší blízcí, někdo nám ublíží nebo se nám plány zhroutí jak domeček z karet a my bychom od všeho nejraději prchli někam pryč. Jindy zase překypujete elánem a užíváte si každý moment. A je to tak správně. Říká se, že bez ošklivosti by nevynikla krása a já musím souhlasit. Vše se musí doplňovat v rovnováze. Dobře a zlé, černá a bílá, Jing a Jang.

Co tím vším chci říct je, že i ze špatných věci si skoro vždy můžeme vzít něco pozitivního. Před rokem a půl jsem byl totálně na dně z rozchodu, ale dnes, i když to samozřejmě pořád bolí a sem tam depkuju, vidím i pozitivní aspekty toho okamžiku i mnoha dalších. Začal jsem třeba zase studovat, tentokrát obor, který mě opravdu zajímá a asi by mě bavilo se v něm jednou nějak uplatnit. Poznal jsem nové skvělé přátele, díky kterým jsem si v Německu užil jeden z nejhezčích víkendů v posledních letech. Víc chodím na akce a bavím se mezi lidmi, jako třeba i dnes. Vlastně i tenhle můj blog by nejspíš dál jen skomíral a čas od času by se dočkal leda básničky. Tohle všechno by pravděpodobně nikdy nebylo, nebýt rozchodu. Nebýt zavření jedné knihy. Už to chápete?

Prostě o tom všem kolem svého života nějak víc přemýšlím a pokouším se nastavit mu nějaký lepší kurs. Zpětně si uvědomuju všechny své chyby a zažité stereotypy a snažím se z toho všeho poučit. Ne, nejsem úplně někdo nový, pan dokonalý. Vůbec. A nikdy nebudu. Ale myslím, že tohle je právě ta jediná správná cesta, jak se stránkami našich knih života prokousat a co nejlépe je zužitkovat. A jednou se spokojeně ohlédnout s myšlenkou: Ty jo, já býval takovej debil, všechno to tenkrát stalo za prd, ale koukněte se na mě dnes😊 K tomuhle bodu jednou chci dojít. A být prostě a jednoduše šťastný a spokojený. Třeba je to neuskutečnitelný cíl, ale je to cíl a to je základ. Bez cíle není ani cesty k němu.

Sakra, to jsem se zase rozepsal😀 No nevadí. Co říci závěrem? Zkuste brát život pozitivněji a nehroutit se z každého neúspěchu a špatných okamžiku. I ty nás totiž posouvají k lepšímu já. I když o tom nevíme. Včera je pryč a zítřek neznáme. Jsme otevřená kniha a nezbývá než číst dál.

Mohlo by vás zajímat

2 komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.