Poprvé na rockové opeře aneb Faust zase trochu jinak

V dubnu jsem od mé kamarádky Sonji dostal k narozeninám půlku poukázky na rockovou operu s tím, že půjdeme spolu. Trošku vyčůraný, že jo:D? Každopádně stejně jsme to plánovali už déle a právě spolu, takže to byl docela chytrý dárek:) No, máme září, divadelní sezóna začala, a tak jsme konečně vyrazili. Na následujících řádcích se vám pokusím vylíčit, jaké to bylo. Jo a pro případné rejpaly, v tomhle divadle se smí fotit a dokonce i natáčet. Krátké video přiložím, až ho zpracuju:)

Představení se hrají v menším, hmm jak to nazvat, divadle s názvem Rock Opera, které se nachází na okraji Holešovické tržnice. Vchod není úplně nápadný, přesto se mi jej povedlo najít už na druhý pokus. Hrají vlastní repertoár, o který se stará především duo Milan Steigerwald a Pavla Forest, jakožto majitelé, producenti a autoři. Trojlístek doplňuje režisér Roman Štolpa, kterého možná někteří znáte i jako herce třeba z Rodinných pout. Hrozná sračka, ale co:D Aktuálně byl na výběr buď Faust, nebo Oidipus. No, nic proti řeckému králi, ale příběh kolem upsání duše ďáblu pro malou chvíli naplnění je mi přece jen bližší, takže volba byla jasná. Faust!:)

Když jsme se Sonjou přišli, byli jsme příjemně překvapení tím, jak to zde vlastně vypadá. Divadlo je spíše menší a je takové, já nevím, přátelské. Sice zde bylo taky hodně lidí na malém prostoru, ale působilo to tak nějak jinak než třeba klasické muzikálové scény jako Hybernie nebo Kalich. A samozřejmě i outfity návštěvníků zcela odlišné a jasně dávaly najevo, že jsme mezi rockery a metaláky tvrdšími než šutr:D Odložili jsme si v malé šatničce a pomalu se odebrali si sednout. Architektonická koncepce je úžasná. Uprostřed je příchod k hledišti, které je skoro kruhové a s poměrně ostrým sklonem, takže skoro každý vidí opravdu dobře na scénu. Ta vznikne teprve zaklopením podlahy, kudy jsme přišli. Ohledně bezpečnosti v případě nějaké katastrofy mám námitky, ale bylo to originální a hrozně zajímavé. Otvor též skýtá využití během představení. Viz dále.

A pak už začla dunět hudba a začalo se odvíjet představení. Nebudu tu dlouze vysvětlovat příběh, ten je celkem známý, ale aspoň ve zkratce: Učený doktor Faust je frustrovaný svým prázdným životem. Touží po alespoň jednom naplněném okamžiku, chvíli, kterou by chtěl zastavit v čase. Nejprve to zkusí po dobrém, ale Duch Země mu odmítne pomoci, a tak se Faust obrátí k silám černé magie a pomoc vyhledá u Mefista, zosobnění ďábla. A pak to znáte. Úpis duše, podepsán krví, uvědomění, že to asi nebylo úplně šťastné řešení a nakonec trpký osud hlavního hrdiny.

Moc se mi líbila hudba, která má několik chytlavých melodií, za všechny jmenuji Zlo duše, a k příběhu se skvěle hodila. Co je trošku slabší, ale to hlavně tím, že jsem hnidopich a lingvista po mamince, to jsou texty. Určitě bych si uměl představit lepší rýmy a vůbec hlubší myšlenky než věci typu „tradá, noc je mladá“:D Na druhou stranu zase nějak moc to neruší. Naopak bych chtěl pochválit výkony všech účinkujících, které byly nádherné. Především Faust v podání Jirky Zonygy a Mefisto ztvárněný Viktorem Dykem byli skvělou volbou. Hloubky, výšky, různé rockové kudrlinky a skřeky… Skvostné. Ostatní byli také fajn, ale tolik prostoru zase neměli. Sympaticky působil Lukáš Písařík jako Mr. Sabbath, i když jeho roli jsem úplně nepochopil:D Company se také povedla a co hodně překvapí a potěší, to jsou vystoupení na šálách. Neskutečný, co ti lidé dovedou.

Výprava je zaměřená především na spoustu světýlek, plamenů, promítání doprovodných grafik a na jevišti se pracuje spíš s minimem rekvizit. Ale v hodně scénách dominuje třeba obří globus, na němž je alegoricky ukazováno, jak zlo spřádá své plány a ovládá vlastně celý svět. Scéna, kdy Mefisto sedí na globu a provázen Faustem se nechávají táhnout přízraky je luxusní. Zpěváci nemají porty, ale klasické mikrofony, takže i zde se projevuje komornější provedení a spíše zaměření na zpěv než herecké umění. I když ani to samozřejmě nechybí.

Druhá taková scéna, kterou bych rád zmínil je, když se otevře díra do pekel. Žadný menší ohýnek na podiu, žádné prskavky. Ne! Celá scéna, o které jsem mluvil v úvodu se odklopí a my opravdu hledíme do jámy pekelné plné žhavého oblaku, plamenů a jedovatých par. Úžasné a tleskám tomu, kdo s touhle myšlenkou přišel.

Asi dvouhodinové dílo v půli přerušené pauzou se pomalu sunulo k závěru aniž by stihlo nudit a nakonec bylo zaslouženě odměněno děkovačkou vestoje. Jedinou výtku bych měl k opravdu nudnému, nevtipnému a zdlouhavému povídání pana Steigerwalda po skončení představení, losování výherců a čekání na jakési Urbany. Já chápu, že někoho to zajímá, ale kvůli tomu jsme prostě nepřišli. Deset patnáct minut je ok, ale půl hodiny o ničem? A jelikož není ani kudy utéct, dost to pokazí zážitek, protože jen sedíte a čekáte. A čekáte. A čekáte. A ono furt nic. Nakonec jsme se proklestili skrze diváky v první řadě a prchli na dopravu k domovům.

Tak či tak, se Sonjou jsme si naší první rockovou operu náramně užili a víceméně ihned nám bylo jasné, že si to někdy určitě zopakujeme:)