O přátelství podruhé

Hello darkness, my old friend… Přesně tahle slova ze známé písně dua Simon a Garfunkel dobře vystihují náladu mých nedávných dní. Byla tam sice i světlá místa – akvapark s přáteli, pár akcí, laser game, ale tak celkově to na mě zas sedalo. Znáte to. Místo abych se radoval z hotové školy a užíval si léto s přáteli, pár týdnů jsem se zase hrabal v sobě, světě kolem, problémech, co přináší intersociální styk. A proč vlastně? No, těch důvodů bylo vícero. Ale obecně se týkají lidí a přátelství jako takového. Vím, neřeším to tu poprvé, ale pro mě je tohle téma prostě důležité jako máloco. Potřebuju přátele, ale ty skutečné. Jenže zas a znova narážím na to, že většina lidí kolem mě jsou spíš známí než přátelé, za jaké je považuji. A k tomu opravdovému pevnému a dlouhodobému přátelství tomu dost schází. Ano, sám mám spoustu much, ale co se týká přátelství, tak se snažím, jak můžu. Nejsem dokonalý, ani náhodou. Jsem protiva a morous, egoista, rád mám pravdu a poučuju okolí. Je to tak. Ale na druhou stranu třeba nemám problém přiznat chybu a omluvit se. Samozřejmě pokud je problém opravdu na mé straně. Jenže to je právě ono. Většina lidí si tohle připustit nedokáže. Nechce. Jejich hrdost jim neumožní vidět, že nemají pravdu a můžou za nastalou situaci právě oni. A pak je z toho konflikt. A můžete jim stokrát dávat argumenty k zamyšlení, hájit se, že lidé souhlasí s vámi. Ne. Oni to jednoduše hodí na vás, vyvolají bouři z ničeho a hotovo. Vždyť oni nic, to vy. Klidně ten vztah, na kterém vám tak záleží, obětují. Nevím, jestli to je vědomé chování nebo je jim to zkrátka jedno, ale už mě to unavuje. Pro mě je tahle elementární slušnost a snaha o pochopení druhého základ každého fungujícího vztahu. Když udělám chybu, omluvím se. Když udělá chybu on, očekávám totéž vůči sobě. Konflikty jsou přirozená součást každého vztahu, ale je nutné je brát jako možnost nalézt soulad. Postavit se k nim z obou stran s rozumem a zodpovědností. Ne z pozice hrdého nechybujícího tvora, který na vás hodí i pád Konstantinopole, jen aby nemusel připustit svůj omyl a v nejlepším případě doufá, že prostě problém vyprchá a ono se to nějak samo srovná. Jenže ono se to samo nesrovná, spíš to jen časem o to víc bouchne. Když třeba druhému opakovaně říkám, že mě trápí, jak se ke mně chová, očekávám, že si to vyříkáme a on, pokud o mě stojí, se podle toho začne chovat. Ne jen odkývání hlavou, aby měl klid, a jedeme dál. Tak mi to přijde správné, tak to cítím jako normální jednání. Asi jsem moc náročný. Ale pokud tohle nejde, o přátelství se prostě nejedná. Vztah, který spíš vycucává energii, přináší deprese a trápení nad tím, proč to nemůže jednoduše fungovat, za to prostě nestojí, i když je těžké si to přiznat. Fakt nevím. Čas od času pro podobné důvody někoho blízkého ztratím, ale to je asi holt přirozené. I když mě to trápí.

Přátelé přichází a odchází jako vlny v oceánu. Ale ti praví zůstávají jako chobotnice na tvém xichtě. :D

A pojďme na další trend téhle doby. Lidé, co považujete třeba i léta za přátele, bavíte se, píšete si, a pak najednou nic. Týdny běží, měsíce a najednou je to rok a ono je pořád ticho po pěšině. Sem tam vám lajknou věci, ale pokud se neozýváte a vlastně se neustále nevnucujete sami, oni už to prostě neudržují. Vyvane to jak smrad z olejovek otevřeným oknem. A že jste si rozumněli? Že jste měli společné plány něco vytvořit nebo prostě jen rozebírali podobné věci? Koho to zajímá? Je to prostě fuč. Opět, takoví lidé nejsou přátelé a pravděpodobně nikdy nebyli. Často mi je vytýkáno, že si lidi příliš brzy pouštím blízko k sobě. No, je to tak, nepopírám, ale jinak to neumím. Rád se seznamuju, povídám si s druhými, řeším jejich strasti a sdílím svoje… Jenže pak jsem akorát otrávenej, když to skončí právě tímhle komunikačním vakuem. Ještě o něco vyšší stupeň je, když se dozvím, že ač mi takoví lajkují a srdíčkují skoro cokoliv dám na sociální sítě, za zády mě dlouhou dobu pomlouvají a šíří vyloženě zlou krev. Nechci tu být konkrétní a ani nemířím na někoho jednoho, spíš jen tak filozofuji nad několika případy z nedávné doby. A takové křiváky ve svém životě nechci. Už ne.

Očekávání je zločin, kterého se dopouštíme na druhých. Zklamání pak trest, který na sobě vykonáváme.

Ale je toho víc, co mi v posledních dnech lítalo hlavou. Kromě otázky přátelství třeba i lidi chovající se jak stádo nemyslících zombie, vztahy a láska obecně, existenciální otázky a myšlenky o životě. Zda to má všechno cenu, kam směřujeme… A tak no. Já mám někdy prostě pocit, že tahle doba nepřeje vztahům, vážení si druhého. Je to podobné jako s výrobky. Než bychom opravovali rozbitou žehličku, zahodíme jí a koupíme novou. A takhle to vnímám i u lidí. A je mi z toho smutno. Říká se „člověk člověku je vlkem“, ale to je hloupost. Vlci jsou úžasná inteligentní zvířata a velice sociální tvorové. Nechovají se k sobě tak hnusně, jako lidé. To všechno u mě budí dost silné pocity, že do téhle doby nepatřím. Neustále hledám, jestli není problém ve mně. A jasně, nějakým dílem asi bude, ale projížděl jsem si různé diagnózy v lékařských článcích a tak, a prostě nikde není to pravé, co by to vysvětlovalo. Sociální fobie, závislá porucha osobnosti, narcistní porucha, hraniční porucha, klinická deprese, maniodeprese… Ani jedno z toho nesedí. Pár prvků třeba ano, ale jako celek ne. A mimoto, přiznejme si, že každý z nás je čas od času na Chocholouška. :D Líbí se mi citát od Sigmunda Freuda. Ač je někdy z počátku minulého století, stále platí: „Před tím, než si diagnostikujete depresi a nízké sebevědomí, ujistěte se prosím, že nejste obklopení blbci.“ No není to úžasný? Freud byl vůbec svérázný lékař a učenec, ale to by bylo na samostatný článek. Tak či tak, úvahy nad tím, zda je něco moje chyba, nebo toho druhého mě neskutečně vysilují. Často takové otázky řeším s blízkými, a i když vím, že z mé strany bylo třeba všechno v pořádku, stejně mé dumání nekončí. Mrzí mě to a štve mě, že to tak dopadlo. Vytáčí mě, proč se to či ono stalo a proč to prostě nemůže jednoduše fungovat. Přátelé mi říkají řešitel, a mají pravdu. Závidím lidem, co jsou splachovací a nic neřeší. Mají lehčí život.

Tohle všechno výše zmíněné mě vedlo k pokusu o takovou kategorizaci a zavedení 4 stupňů interpersonálních vazeb. No prostě jsem ty lidi roztřídil do pár sekcí dle charakteru vztahu. :D

1) Skuteční přátelé – Zajímají se o vás, i sami od sebe a nečekají jen na vaši iniciativu. Prostě čas od času navrhnou setkání či nějakou aktivitu také sami. Starají se, co je nového, co vás trápí a jsou rádi, když podobné snahy vyvíjíte oproti nim. Svěřují se vám a potřebují s vámi probírat svůj život. Pokud vás něco štve, snaží se, aby došlo k harmonii. Cítíte vzájemný respekt a pochopení, namísto povyšování či ignorace. Podotýkám, že tohle všechno není o vzdálenosti ani o reálném setkávání. Pokud od sebe dva lidé bydlí přes půl republiky, je jasné, že se tak často vídat nemohou. Stejně tak čas je dneska prevít a každý máme svých starostí dost. Rodina, děti, stavba domu nebo studium. Na druhou stranu by se to nemělo stát univerzálním argumentem a výmluvou. Kdo chce, hledá způsoby namísto výmluv a důvodů, proč to nejde. Lidí v téhle kategorii je žalostně málo a počítají se na jednotky. Právě proto je nutné si jich vážit. Věnujte jim svůj čas, vyslechněte je, kdykoliv potřebují a buďte tu pro ně. Vyplatí se to. A netlačte na ně, když zrovna opravdu nemají čas, oni si ho určitě brzy udělají jindy. Ti moji jsou to nejdůležitější v mém životě a jsem rád, že je mám. :)

2) Virtuální přátelé – Na první pohled působí podobně jako v předchozím případě. Zajímají se, občas si píšete, lajkujete si navzájem kraviny, chlubí se co nového. Narazíte však, pokud se pokusíte o cokoliv víc. Jít s vámi ven a pokecat v reálném světě je pro ně problém. Dnes, za měsíc, za rok. Prostě nemají čas. V překladu nemají čas na vás. Znám lidi, co nemají čas reagovat na důležitou otázku několik dní, aby následně napsali půlstránkový sloh, proč neměli čas odpovědět. A to není jednou, ale pokaždé. Ale postovat věci na fb, jezdit po akcích, být každou chvíli někde, na to je čas vždycky. Jen tak nějak bez vás. Upřímně, těchle lidí je kolem nejvíc a nejsou vyloženě špatní. Jen prostě pro ně nejste a nejspíš nikdy nebudete prioritou, kamarádem. Jen známým, se kterým se třeba zakecají, když se náhodně potkáte, ale to je tak vše. Je tedy zbytečné se víc snažit, neustále se snažit o kontakt a trápit se pro jejich počínání vůči vám. Tak to prostě je.

3) Známí – No, co k tomu napsat. Vlastně se jedná o skoro všechny náhodně potkané lidi kolem vás. Spolužáci, bývalí spolužáci, lidi, s kterými se potkáváte a třeba prohodíte pár slov, než si jdete zase po svém. Není mezi vámi vyloženě konflikt, ale zkrátka z jedné či druhé strany, nebo i obou, není motivace takový vztah víc udržovat. Tahle skupina mi připadá jako taková sběrna nepovedených vztahů s lidmi z předchozích skupin. Také bývalí partneři zde mají své místo, pokud nepatří k čestným výjimkám, které se dokáží přátelit i po rozchodu. Většinou tomu tak není a vztah ochladne jak přepnutím páčky. Nezbývá než se s tím smířit, neb není ve vašich možnostech to změnit. Pokud to ale oběma stranám vyhovuje, je to v pořádku. Horší je, když se tihle ještě jednou transformují do následující skupiny.

4) Škodiči – Jedná se o různé lidi, se kterými se víc či méně znáte, a dřív jste se i třeba přátelili, ale pak se to nějak rozbilo. Případně jste aspoň měli takový dojem, a ono to vlastně bylo celou dobu takové, jen jste to netušili. :D Dříve nebo později vás začnou za zády pomlouvat, škodit. S nimi je bohužel jen jedno ne zcela dokonalé řešení, tedy eliminovat je ze svého života. Nemáte zapotřebí se vystavovat jejich jedům.

Aby to nebylo tak jednoduché, hodně lidí z vašeho okolí pendluje mezi skupinami, především 1 a 2, tedy chvíli se chovají jako přátelé, chvíli zas spíš jen jakože přátelé. Jak je budete brát je na vás, ale v zájmu vaší psychické pohody bych se přikláněl k té dvojce. Budete méně zklamaní. :D

Nikdy nezapomeň na tři typy lidí ve svém životě: ty, kteří ti v těžkých časech pomohli, ty, kteří tě v nich nechali a ty, kteří tě do nich sami dostali.

Přemýšlím, co sem ještě hodit a takříkajíc na sebe vyblejt, ale asi už stačí. Nechci, abyste chytli depku, jak je všechno na houby. Je. Ale nesmíme si to tak brát. Říká se, že každý, kdo projde naším životem, v něm měl své místo. Důvod. Ať to dopadlo jakkoliv, ať to bylo krátké střetnutí či dlouhý vztah, vždy je to zkušenost, která nám něco dala. Nic netrvá věčně, a ač mám problém to přijmout, tak to zkrátka je. Vztahy se mění, vyvíjejí a zanikají. A pak vznikají nové, které třeba budou trvalejší a s lépe se hodícími lidmi. Takovými, kde převáží harmonie místo řešení, hádek a konfliktů. Nebo apatie. A nesmíme zapomínat, že většina z nás má už teď přátele, kteří za to stojí. U mě jich není mnoho, spočítal bych je na prstech truhlářovy ruky, ale jsou. A takových si vážím a vždycky budu. A i když máme různé neshody, stejně se časem vždy vše urovná. Protože o to stojí oni stejně jako já. A to je přátelství. :)

No, nebudu tu pro změnu zase sentimentální. V dalším článku se k tématu ještě maličko vrátím a představím vám takový svůj pokus o několik bodů či rad do života. Kodex, řekněme. Ale pro dnešek končím. Mějte se fajn a buďte v pohodě. :)

Mohlo by vás zajímat

2 komentáře

  1. Zajímavý článek. No, určitě v tom nejsi sám. Já to mám podobně, ale jsem spíš introvertní, takže kolem sebe nemusím mít x lidí. Nerad se někomu svěřuji se svými problémy, pokud ho/jí nepoznám blíže a že z mé strany je to opravdu na delší trať, což asi hodně lidí odradí.
    Dneska všichni žijou „naplno“ a obklopují se lidmi, aby si nepřišli osamocení, že o ně nikdo nestojí. Řeší ostatní, ale své problémy nevnímají. Když řekneš něco, co je pravda, tak jsi hned ten špatný. No, svět je hrozně povrchní místo.
    Jinak v některých bodech jsme si podobní…

  2. Celkem se shodneme.
    V mém životě mám skutečných přátel jen pár a dělám, co mohu, abych si je udržel. Sem tam se sice pohádáme, nebo se urazím, ale celý konflikt trvá maximálně pár dní. Nicméně zde převládají spíše ti známí. Jak píšeš, typickým příkladem jsou lidé ze školy. Náhodné setkání, prohození pár slov a sbohem za rok. Nejvíc mě štvou ti virtuální kamarádi. Psání s nimi je sice hezké, ale jakmile padne nabídka jít spolu někam ven nebo někam na nějakou akci, je to velkej problém.
    Já osobně jsem spíš vlk samotář – nikoho nepotřebuji. Snad právě proto mám tak málo skutečných přátel. Přátel, které mám „proklepnutý“.
    A s tím, jak píšeš, že lidé nejsou v žádném případě ochotni si připustit nějakou chybu – s nimi je to nejhorší. S takovými lidmi se vůbec nebavím, protože vím, co z toho nakonec vzejde.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.