O naději

Nebojte, přátelé, neumřel jsem. :D Jen jsem toho měl poslední dva měsíce nějak moc, a na blog nebyla ani nálada ani inspirace. S novým vztahem jsem se vrhl do tancování salsy a bachaty, jak jsem už psal minule, úspěšně složil státnice… Krásný období. A pak přišel docela nečekaně rozchod. Však to znáte. Když máte pocit, že je všechno skvělé a skoro dokonalé, je to často jen ticho před bouří. Co naplat? Trošku jsem si tedy zas zadepkoval, zapřemýšlel o životě, a nakonec jsem ten svůj poněkud přehodnotil a stanovil si nové priority a cíle. Jo, ve všem je dobré najít si alespoň něco pozitivního a každá zkušenost je příležitostí k něčemu lepšímu v budoucnu. Tak se snažím a jedu dál. Užívám si, co mám, vymetám jednu taneční party za druhou, absolvoval jsem rychlokurz salsy, poznal nové lidi a prostě tak nějak žiju, jak už jsem dlouho nežil. Jsou věci, na kterých záleží, a jiné, na kterých ne, ač se to může zdát jinak. Důležité je prostě jít dál. Mimochodem víte, že tancem se skvěle hubne a zlepšuje postava? Pět centimetrů v pase zmizlo jakoby nic. :)

Ale o sobě tu dnes ani moc psát nechci. Každopádně po dlouhé době jsem v čajovně během dumání vyplodil báseň. Ač se může zdát trochu depresivní, tak myslím, že nakonec ani není. Snažil jsem se spíš o pozitivní příslib naděje. Protože ona tu vždcky je, i když si to nepřipouštíme a bojíme se, že je vše marno. Jenže není! A je potřeba si to pořád připomínat. Vím, o čem mluvím.

Tak ať se vám mé dílo líbí a daří se vám ve všem, co děláte. Život máme jen jeden a je zbytečné se utápět v depkách, že stojí za prd. Ničemu to nepomůže. Vždycky může být hůř, ať se děje cokoliv. A většinou zas tak zle není. :) Tak držím palce a brzy ahoj.


Padá déšť a jako slzy
skrápí šedé dláždění.
Nevadí mi, v jeho rytmu
ožívají mámení.

Myšlenky, co kolem krouží,
zatímco se srdce souží
a nenachází klid.
Důvod, pro co žít.

A přece není možné vzdát se,
bát se, zda je naděje,
neustále sebe ptát se,
kdy se štěstí usměje.

Zármutek nic nevyřeší,
je jak šedé šmouhy,
starý tulák bez přístřeší,
odraz touhy pouhý.

Ač jsme v pasti, věřme, že vše
jak má běžet běží.
Lepší přístup může pomoct.

Pocit zmaru? Stěží.

Život jenom jeden máme,
je na nás, jak jej vnímáme,
zda jeho dary přijímáme,
či svým bytím plýtváme.

Je tolik drobných všedních krás
a nepřeberné množství tras,
Všechno chce čas, a taky píli,
víru, že nás vedou k cíli.

S ní náš vesmír stojí, padá,
když se smutek k srdci vkrádá
a my křičíme, že chcem` pryč.
Prostě věřit. V tom je klíč!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.