Nesnáším ranní vstávání

budik

Taky tak strašně neradi ráno vstáváte? Do práce, na nákup, do školy… To je jedno. Ležíte si ve vyhřáté posteli zachumlaní pod duchnou, necháváte se unášet nějakým pěkným snem a najednou ten debilní budík začne otravovat, že už je čas vylézt ven. Grr, to bych ho vždycky rozštípal vzteky:D

U mě to bývá ještě trošku zajímavější, protože většinou mám v mobilu nastavené třeba i čtyři budíky, tak po deseti minutách. Zazvoní první, zamáčknu ho a užívám si dál v pelechu. Ono nejlepší je stejně to mezičasí, kdy jste se probudili a hned zase usínáte:) A dál asi tušíte. Zazvoní druhý budík, třetí a konečně poslední. A pohoda je v tahu a já musím ven. Achjo.

Dál to mám většinou naplánované jen tak tak. Hodit něco na sebe, vyčistit zuby, zkultivovat to, co večer bývalo účesem, a rychle vyrazit na autobus. Kam se hrabou servisáci u Formule 1:D Nesnídám. A pokud výjimečně ano, tak alespoň ne tak brzo. Jak vidno, odchod je perfektně načasován a jen kocour mi ho občas kazí. Je to hroznej vtírka, víte? Otevřu dveře a chci odejít, a už je v domě. Já ho čapnu a vynesu ven, ale než se otočím, je tam znovu. Hajzlík jeden zrzavej!:D

Jezdím převážně mhd a dřív jsem cestou do práce ještě spával, ale teď spíš v takovém napůl bdělém stavu čumím do mobilu a zkoumám net nebo píšu články. To asi nejčastěji. Teď zrovna taky sedím v metru a frčím směr Dejvice. Ale aspoň je ten čas trochu smysluplně využitý, ne?

No a to je k mému vstávání a vůbec startu dne asi tak vše. Nesnáším ho a radši půjdu spát pozdě v noci než tohle mučení. Holt nejspíš budu vždycky ten lenoch, co si rád přispí, ideálně až do oběda. Ale co, každej jsme nějakej. I když jsou výjimky a takové snídaňové překvapení pro partnerku má něco taky do sebe. Kdo je ormantická duše, jistě ví, o čem mluvím. Ale stejně. Budíky bych prostě zakázal a bylo by to! :)

A co vy, taky vás musí tahat z postele heverem?:D

Mohlo by vás zajímat

10 komentářů

  1. Mě musí od lůžka odškrabávat lopatou, abych se vůbec od ní odlepila. Nejhorší je, když je člověk ještě unavený a dokáže usnout i v té škole nebo práci, nedej bože v autobuse, pokud teda nejede až na konečnou, ale chrápat před stovky zraky lidí taky není zrovna o tom si udělat dobrý obrázek o sobě. :’d

  2. vstávám na první pokus, ačkoli vstávání nenávidím – aspoň to ve 4, v 5, v 6 a v 7, zbytek už jde… no- já zalízt ještě znovu na deset minut, to by mě zabilo. nejhorší je, když to zvoní ve chvíli, kdy začnu sínat. V tom nesouhlasím – ne nejlepší, ale nejhorší. to je na vraždu.

  3. Vstávat a cvičit, je ráno! Ale já mám ještě noc!

    Já mám ráno vždycky noc. Tedy podle definice rána, jak ji zná většina populace. Jsem sova, nejvíc práce odvedu v noci, v noci se mi nejlépe píše, mám nejlepší nápady a díky tomu, že mě nikdo neruší, tak zvládnu věci, které bych přes den nestihla, ani kdybych se rozkrájela. Ráno a dopoledne jsem nepoužitelná, je mi ukradené, co říkají na přednáškách a seminářích, a sedím tam jen kvůli tomu podpisu. Všechno co jde, si zapisuji až na odpoledne, abych nemusela vstávat před devátou. Když mám až na odpoledne, vstávám v klidu v jedenáct, protože dřív se zkrátka nevykopu. Ideálně chodím spát kolem třetí až čtvrté. Ve zkouškovém i kolem páté a později. Většina lidí to nechápe, je těžké jim vysvětlit, že jsou zkrátka lidé, kteří mají jiný biorytmus, a i kdyby stokrát chtěli, tak prostě v deset večer neusnou, a nebudou s radostí vstávat kolem šesté A naučit se to nedá, kolem půlnoci se zkrátka budím s novým přívalem energie, a ráno je mi fyzicky zle, když mi zvoní budík v sedm.

  4. Vstavam vetsinou deset minut pred budikem, ovsem dnes jsem si to protahla az do druheho, hranicniho. Pak umyt, ucesat, namalovat, oblict sebe a dite, diteti snodani a sobe svacinu do prace, pak schovat svacinu a obed diteti do skolky a padam pryc. Dite odvadi otec ☺ chodim velkou cast pesky, popr jedu na kolobezce, takze pospavani se nekona ☺

    A ano, rada si prispim, kdyz muzu, ovsem ty pripady spocitam na prstech jedne ruky ☺

  5. Neznám nikoho, kdo by po ránu rád vstával. Vlastně docela dost trpím Tvým syndromem – jeden budík, druhý, třetí, na čtvrtý už spolubydlící nadává a s pátým je zle, poněvadž do deseti minut musím vypadnout z baráku. Je to peklo vstávat v šest, v lepším případě před sedmou.

    V metru jsem minulý školní rok četla nebo se učila, letos dospávám nedospané. Obdivuji, že tam dokážeš psát články, to už se mi dlouho nestalo.

    1. Díky za příspěvek. Vlastně máš pravdu. Taky aktuálně neznám nikoho, kdo by rád vstával – znal jsem jen jednu, co s tím byla v pohodě – ale každej k tomu aspoň necítí takovou nenávist jako my:D Jo, ještě jsem zapomněl napsat, že cestou ještě často odpovídám na komentáře:)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.