Íkarův pád

Dneska tu pro vás mám zase takovou experimentální báseň ve volnější skladbě. Upřímně ani nevím, jak mě vlastně téma Íkarova pádu napadlo. Prostě jsem měl dnes fakt na houby náladu, depku jak prase. Ale nebyla inspirace na klasickou depkobáseň. Nu, tak tu máte tohohle fešáka s bělostnými perutěmi a sny o létání. :)

Tak přece dojdou naplnění
jeho sny, jež tolik let
v hlavě nosil a jak tóny
chtěl je nechat rozeznět.
Zázrak, na nějž dlouho čekal,
povede se, ví to, ví.
Věří tomu jako nikdy.
Jeho paže silná křídla,
voskem pírka spojená.
Jen se rozletět.
Na jeho hrudi pro štěstí
amulet je soví.

Dnes pokoří přírodu,
Také bohy z Olympu.
Jeho sláva bude věčná
a lidé budou závidět.
Nebožák.
Ještě neví, jak se splet`.
Jen považte, ta troufalost!
Jak rovný ptákům létat,
křídly mávnout, zas a zas.
překlenout tu vzdálenost
a k oblakům se vznést.
Sny se nechal zlákat, svést.
K čemu, než-li k záhubě,
mohlo by to vést?

Zaplatí! Chce zbořit řád.
Ztrestám ho a zničím,
rád.
Ale ještě ne. Ještě chvíli.
Nač spěchat? Vždyť je čas.
Ať užije si kousek dne.
A pak…

Stojí na ostrohu, váhá.
Pod ním příkrý sráz
Opravdu to zvládne?
Nezláme si vaz?
Nechce zemřít.
Je mladý, teprv šestnáct let,
přesto dál sbírá odvahu
a stojí, stojí na prahu.
Šílenství či požehnání?
Tolik otázek.
Nejistota.
Strach.
Nevrátí se radši zpět?
Ne, nelze mu závidět.
Dívá se dolů do hlubin
na běsnící pěny
bílé jako roucho svatební.
I pohřební.

Ach Íkare, ty bláhový,
osud čeká na tvůj tah.
Tak vykroč, vrať se,
rozhodni se.
Překroč svůj stín,
utiš strach.
Nebe čeká na hrdinu,
srdce tluče na poplach.

Dost už bylo přemýšlení,
zvažování co a jak.
teď či nikdy!

Vykročil.

Nejdřív padá střemhlav dolů,
jak když orel útočí,
ale záhy  – letí. On letí!
Rychle míjí úbočí.
Dokázal to.
Člověk roven ptáku.
Rozevláté kadeře za ním vlají
Ve větru se třepetají
Ještě stále nevěří té kráse
a nádheře, o níž sněl.
Je dojatý a dech se tají.

Zaslepený svojí pýchou
stoupá stále výš a výš
Ke slunci se zpupně blíží,
k dárci všeho žití.
Dnes ale ne, Íkare,
dnes je poslem smrti,
Žhnoucím bohem zkázy,
Odplatou, již zasloužíš,
Horkým dechem do perutí
dýchá silou ničivou.
Ještě chvíli a je konec
s tvojí cestou pozemskou.
Křídla umně vyrobená
ztrácí teplem svoji moc,
pírka mizí kdesi v dáli,
marně voláš o pomoc.

Jak bohové nakázali,
Moiry nitě spředly.
Krátké šmiknutí
a je po všem.
Je pozdě a nezjistíš,
kam tvé cesty vedly.
Život náhle smutně končí
pádem z výšin do moře.
Jen proto, že neučil ses
dostatečně pokoře.
V bílých pěnách troška rudé,
mrtvé tělo zlámané,
den končí a s ním mlčky
i naděje zklamané.
Pro tvůj sen a odhodlání
Pro tvou touhu nezdolnou.
pro tvou pýchu, aroganci
zůstaneš jen legendou.

Mohlo by vás zajímat

5 komentářů

  1. Ta je drsná. A o to víc když se v ní vidím…
    Aspoň ta legenda po mě jednou zbude, a bude – legendární!

    No nic, dost srandiček.
    Zajímalo by mě jak správně zní v mojí hlavě to bylo všelijaké. A slyšela jsem zajímavý hlas. Kdo ví… jen ty mi můžeš vypovědět jak správě ji vyslovit. A uděláš to? Kde že! Zapomenu dřív než se zeptám, až tě uvidím. Což mě mrzí už teď.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *