Padesát let od invaze vojsk Varšavské smlouvy aneb Nezapomínejme!

Máme tu jedno neslavné výročí, ke kterému bych rád něco napsal. Já vím, politika nikoho moc nezajímá, ale ono to někdy má smysl, zajímat se o svět kolem sebe. Proto tu alespoň krátce chci napsat svůj náhled na jeden z nejdůležitějších milníků naší historie. Kor když prezident radši mlčí. Nu, jeho volba. I když za mě je to chyba, a je jedno, že už se kdysi vyjádřil. Jednou je prezident a zrovna půlstoleté výročí si alespoň krátký projev zasloužilo. No, zklamal mě. I když vlastně ani ne. Dalo se to čekat.

Ale nechme Miloše a pojďme radši dál. Rok 1968 vnímám především jako snahu o zlepšení poměrů v tehdejším Československu. Zlidštění režimu, přesto jeho zachování, a umožnění základních svobod a vůbec věcí, které dnes považujeme za normální a neměnné. Možnost psát a publikovat bez obav z postihu, mít jiný názor, svobodně podnikat a podobně. Tuto změnu představoval hlavně Alexander Dubček, první tajemník ústředního vedení komunistické strany. Byl to člověk, kterého lidé milovali a stáli za ním. Věřili jeho vizi komunismu s lidskou tváří.

Alexander Dubček a Leonid Brežněv

Tento trend se pochopitelně nelíbil Sovětskému svazu, pod jehož vliv jsme od války spadali a který v něm spatřoval přílišné rozmělňování moci a možný pád režimu. Vše nakonec vyústilo tajným sepsáním tzv. zvacího dopisu, kterým několik členů vedení, kteří nebyli naklonění reformám, konkrétně Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak,  žádalo od Leonida Brežněva, nejvyššího představitele Sovětského svazu, intervenci. Nevím, zda si tihle zrádci – ano, tak je vnímám já i historie – uvědomovali, co svým krokem způsobí, avšak na tom už asi dnes nesejde.

Jak to bylo dál předpokládám většina víte. Vojska Varšavské smlouvy, tedy pěti prý spřátelených zemí, provedla invazi a během noci na 21. srpna 1968 pomohla Sovětskému svazu upevnit moc. Tvrdě a nekompromisně. Bezohledně. Vojáci se neštítili ani střílet do protestujících lidí či do nich najíždět tanky, nebo ostřelováním poškodit fasádu Národního muzea. Dubček byl spolu s prezidentem Svobodou a dalšími čelními představiteli odvlečen do Ruska, kde byli po mnoha dnech vězení donuceni zpětně tento zásah schválit. Jediný František Kriegel nepodepsal a zachoval si hrdost. Avšak nesmíme na toto „schválení“ pohlížet jako na selhání. Myslím, že ze své pozice příliš jiného udělat nemohli. Hrozba občanské války či mnohem tvrdšího zásahu okupačních vojsk vnímali jako mnohem větší zlo než se podvolit. Snažili se chránit svou zemi, ve které bylo tou dobou až kolem 750 tisíc okupačních vojáků a zhruba 6000 tanků. Dále pak několik stovek děl a letadel. Ač to muselo být těžké, vnímám jejich rozhodnutí spíš pozitivně. Netroufám si soudit, co by se stalo, kdybychom se mnohonásobné přesile opravdu zkusili bránit. Krveprolití, jaké u nás dosud nemělo obdoby? Vítězství a odvržení sovětské nadvlády? Nevím. A nevěděl to tehdy nikdo. Západ, na který spoléhali s pomocí měl svých problémů dost. Zůstali jsme sami. Opět.

Po krátké době bylo rozhodnuto, reformy vzaly za své a dosavadní vývoj se otočil zpět k mohutné cenzuře, represím vůči odpůrcům režimu a politickým čistkám. K tzv. normalizaci. Dubček sám byl brzy odstaven od veškeré moci a nahrazen mnohem povolnějším Gustavem Husákem. Dílo bylo dokonáno a na dvacet let se život téměř zastavil.

Ač jsem tuhle epochu sám nezažil, vnímám ji jako obrovskou lidskou tragédii, která nás uvrhla do nové doby temna podobně jako kdysi Bílá hora. Zmařila mnoho životů, ať přímo během bojů nebo později kvůli postihům celých rodin těch, co si dovolili oponovat. Ztráty kariéry, nemožnost studovat, sledování tajnými službami… Jen se sami zeptejte svých rodičů, prarodičů. Lidí, co všechno zažili na vlastní kůži. Ano, ne všechno bylo za socialismu špatně, budovalo se metro, bydlení, i ta ekonomika se postupně lepšila, ale vše bylo vykoupeno svobodou. Dnes se její hodnota podceňuje. Můžeme být kým chceme, dělat co nás baví, nosit to, v čem se cítíme dobře. Tehdy vás do problémů mohly dostat i dlouhé vlasy či plakát zesměšňující Stranu. Ano, jsou to jen střípky celé té mozaiky minulé éry. Nevidím svět černobíle. Vše má své klady i zápory. Avšak je otázkou, za jakou cenu. Děsí mě, že mnozí dnes vůbec netuší, co že se to tehdy slaví a co si připínáme.  Neznají minulost. Jiní ji bagatelizují a vůbec si nepřipouští, že nešlo o žádnou pomoc a zamezení nechtěné kontrarevoluce. Nulová sebereflexe. Ne. A o to smutnější je, že komunisté u nás opět krůček po krůčku získávají moc.

Z těchto důvodů jsem se rozhodl dnešní článek napsat. Ohlédnout se a popřemýšlet. Minulost nezměníme, je daná a neměnná, ale je nutné si ji neustále připomínat. Bez překrucování či snahy obhájit neobhajitelné. Nezapomenout!

Mám moc rád citáty, protože je v nich ukrytá moudrost těch, co žili před námi. Proto mi dovolte svůj pohled zakončit právě dvěma takovými. Jsou totiž mrazivě pravdivé.

„Kdo zapomíná na své dějiny, je odsouzen je opakovat.“ – George Santayana

„Žij přítomností, sni o budoucnosti, uč se minulostí.“ – neznámý autor

Mohlo by vás zajímat

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.